Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ewald Pechwitz (* 1938)

Wir alle mussten mit ansehen, wie man auf dem Marktplatz in Graber die ehemaligen Nazis misshandelt

  • narozen 25. prosince 1938 v Kravařích na Českolipsku

  • v roce 1938 se otec při mobilizaci ukryl

  • po Mnichovu otec vstoupil do německé armády

  • v roce 1945 svědkem násilností na náměstí v Kravařích

  • v roce 1945 s rodinou v první vlně tzv. divokého odsunu deportován do lágru v Sasku

  • v roce 1945 rodina umístěna v obci Maina, nedaleko Výmaru

  • v březnu 1946 se opětovně shledal s otcem

  • v listopadu 1946 se rodina přestěhovala za otcem do Bavorska

  • po maturitě vystudoval strojní inženýrství

  • zřídil si vlastní autodílnu

  • Kravaře poprvé navštívil ještě před rokem 1989

  • do Čech rád cestuje dodnes a učí se česky

Během mobilizace se muži ukryli ve mlýně

Ewald Pechwitz se narodil 25. prosince 1938 v Kravařích (německy Graber) na Českolipsku do rodiny strojního zámečníka Ernsta Pechwitze a Hilde Pechwitzové, která do svatby pracovala na rodinném statku. Kravaře tehdy byly malým městysem obklopeným venkovskou krajinou. Otec provozoval zámečnictví. Poblíž byla dnes již zaniklá mlékárna, v níž často vypomáhal. V okolních obcích měla rodina spoustu příbuzných, se kterými byla v neustálém kontaktu.

Za mobilizace v roce 1938 měl otec narukovat, ale ukryl se spolu s dalšími sousedy v tzv. rýžovém mlýně, kam jim ženy nosily jídlo. Zato po příchodu Němců do pohraničních oblastí šel otec v listopadu 1938 dobrovolně do wehrmachtu. Sudetští Němci tehdy podle pamětníkových slov německou armádu vítali, protože se cítili utlačovaní. Otec odešel do války, kde dělal převážně technické práce, stavěl mosty či opravoval motory. Nasazen byl mj. ve Francii, na Ukrajině, v Rumunsku a v Rusku. Jeho bratr padl v roce 1944 u Antverp. V roce 1945, krátce před koncem války, se otec v Rakousku dostal do amerického zajetí. Po propuštění nevěděl nic o své rodině, neměl už domov, a tak se vydal na cesty, aby si našel práci. Každá obec tehdy měla povinnost alespoň na jeden den zdarma zaopatřit válečné zajatce, kteří pak museli jít dál. Stálou práci nakonec našel v Ingolstadtu.

Za války tedy zajišťovaly chod rodin převážně ženy. Ewald Pechwitz vzpomíná na příbuzné v nedalekých Janovicích (Jonsdorf), vzdálených kilometr a půl od Kravař. Tam měla statek teta, a protože měla manžela rovněž v armádě, chodili tam pomáhat na pole, společně jedli a často tam přespávali. Před koncem války byl u tety pracovně nasazen francouzský válečný zajatec. Jmenoval se Gaston a dovolovali mu u nich žít, jako by byl členem rodiny. Váleční zajatci přitom správně nesměli s rodinou jíst ani u jednoho stolu, ale oni byli rádi, že mají někoho, kdo pracuje na statku. Zajatcům se na venkově vedlo lépe než v městském průmyslu, protože tu bylo jídlo.

Museli veřejně bít své příbuzné

Krátce před odsunem, tedy hned po skončení války, se všichni obyvatelé museli shromáždit na tržišti v Kravařích a všichni museli přihlížet brutálnímu týrání bývalých členů a funkcionářů NSDAP. Všichni, i děti. Ewald tam byl se svojí matkou a zajímalo ho, co se odehrává tam, kde se shromáždilo tolik lidí. Chtěl, aby ho matka zvedla na ruku, aby také něco viděl. Neudělala to. Všechny je určitě znala osobně, Kravaře byly malé město.

Děly se tam podle jejích slov hrozné věci. Jednoho místního sedláka například pověsili za nohy a nechali ho viset. Vlastní příbuzní prý museli bít ty, kteří se provinili, a pokud je nebili, byli sami zbiti. A dost často některé kvůli nicotnostem téměř utloukli k smrti. U jednoho sedláka na pozemku našli deky wehrmachtu a mysleli si, že schovával Němce. Když u někoho na pozemku našli zbraně, znamenalo to pro dotyčného téměř jistý rozsudek smrti. Tyto předměty tam přitom podle pamětníkových slov zanechávali ustupující vojáci wehrmachtu. Zahodili přes plot uniformu nebo i zbraně, aby je neměli u sebe. Po válce tím mnohé obyvatele dostali do nebezpečné situace.

Rodina v první vlně odsunu

Rodina se dostala koncem června 1945 (26. 6.) do první vlny, tedy do tzv. divokého odsunu, údajně proto, že se jejich obec nacházela poměrně blízko hranice. Kravaře a okolí byly čistě německá oblast, žilo tu před válkou jen pár českých rodin. Z celkově dvou tří tisíc obyvatel jich odsud odešlo několik set. Odsunům se říkalo divoké, protože k určité regulaci a dohledu, aby probíhaly humánně, došlo až po Postupimské konferenci. Úřady jim oznámily, že se mají ráno v pět hodin shromáždit na určeném místě. „V oznámení stálo, že se máme někam dostavit ráno v pět hodin, a stálo tam, že jakékoli odporující jednání bude potrestáno koncentračním táborem, a to znamenalo prakticky rozsudek smrti. Takže to se neodvážil nikdo. Ale spousta starých lidí byla tak otřesena, že jich řada spáchala sebevraždu. Vím, že v mém vzdáleném příbuzenstvu byl starší sedlák, který se oběsil. Ti lidé nechtěli pryč,“ vypráví Ewald Pechwitz.

Na balení bylo málo času. Prakticky přes noc se balilo jen to nejnutnější: potraviny, hrnce a vzpomínkové předměty, jako například fotografie. Šperky a cenné věci, dokonce ani hudební nástroje, si vzít nesměli. Na hranicích jim ještě jednou zkontrolovali zavazadla, a když měl někdo na sobě nějaké cennosti, vzali mu je. Manželkám brali snubní prsteny. Zabavili prostě všechno, co se kontrolorům zdálo použitelné. Cestovali jen s příručními zavazadly, každý směl mít jen 25 až 30 kilogramů na osobu. Šlo se pěšky, část cesty vlakem, za doprovodu českých vojáků. Přes Labe je u Bad Schandau přepravila bílá loď, protože mosty po válce nezůstaly stát. Nedaleko hranice, na louce u Hřenska, se náhodou setkali s dalšími rodinnými příslušníky. Všichni tehdy věřili, že se zase vrátí domů, až se situace uklidní.

Saské tábory byly přeplněné lidmi

Rodina (tzn. matka, obě babičky, šestiletý Ewald Pechwitz a jeho o dva roky mladší sestra) pak pobývala v různých táborech v Sasku. Bylo to krátce po bombardování Drážďan, a tábory byly z toho důvodu přeplněné. Podmínky tu byly primitivní. Spalo se na slámě a strava byla velmi chudá. Lidé trpěli podvýživou. Polévce, která měla být údajně zeleninová, se říkalo „polévka z ostnatého drátu“, protože zelenina v ní nebyla žádná. Ewald Pechwitz dodává, že jako dítě tuto situaci příliš nevnímal, přátelil se s vrstevníky a vyváděl s nimi hlouposti. V té době zemřel matčin švagr. Převlékl se do civilního oblečení, za statkáře, a rozhodl se vydat cestou necestou zpátky domů. Zatkli ho a poslali do tábora někde na českém území, kde zemřel na tyfus.

Rodinu nakonec umístili do Durynska, do malé obce s názvem Maina, nedaleko Výmaru. Všichni čtyři bydleli v jednom pokoji, který jim u sebe doma poskytl místní starosta. Podmínky byly velmi skromné. Matka chodila na nákupy (tehdy ještě za potravinové lístky) pěšky do deset kilometrů vzdáleného Výmaru. Pamětník nastoupil do první třídy ve vedlejší vesnici.

A právě zde, cestou ze školy, potkal po dlouhé době opět svého otce. „Šel jsem s kamarády ze školy a proti nám vedl cizí muž za ruku mou o dva roky mladší sestru. Neznal jsem ho. Řekl jsem: ‚Dobrý den!‘ a chtěl jsem jít dál,“ vzpomíná Ewald Pechwitz na březen 1946. Poté, co otec svoji rodinu vyhledal, odstěhovali se v srpnu 1946 za ním do prázdného dřevěného domu v bavorském Ingolstadtu, který rodině nechal postavit otcův vedoucí. Zpočátku tu nebyla zavedená voda, kanalizace, elektřina ani topení. Voda se musela nosit v konvích od sousedů. Otec potom vlastnoručně dům dovybavil a vyrobil také dřevěný nábytek: stůl, postele, a dokonce i vanu. Na závěr, s pomocí souseda-zedníka, postavili kamna. Dlouhá léta měli doma jediné hodiny, a to otcovy služební hodinky z wehrmachtu. Vyrobil k nim hliníkový stojan a stály na kuchyňském stole.

Peníze pod prkny v podlaze

Ewald Pechwitz poté studoval střední školu, což pro rodinu znamenalo finanční zátěž. Po maturitě se mohl dát na dráhu učitele nebo zubaře, ale nakonec se vyučil strojním zámečníkem. Zkoušku složil s vyznamenáním. Pracoval pak deset měsíců u svého otce, který se mezitím znovu osamostatnil a zřídil si opravářskou dílnu. Pamětník nakonec absolvoval inženýrská studia v Norimberku a pracoval u Norimberského kontrolního sdružení. Poté si zřídil vlastní autodílnu.

Ewald Pechwitz vzpomíná, jak si lidé při odsunu mysleli, že to brzy skončí a oni se vrátí domů. A tak schovávali cennosti a peníze pod prkna v podlaze. Ale další vývoj jim nadlouho návrat znemožnil. „Mám příbuzné a jejich děti byly loni v Praze. Cestou domů ještě chtěly vidět rodný dům svých prarodičů. Ti lidé je tam hned uvítali a řekli jim, že čekají, až někdo přijde. A předali jim to, co našli při přestavbě domu. Byla to taková truhlička a v ní peníze: říšské a rentové marky. Obojí to byla platná měna do roku 1948 i tady v Německu,“ dodává pamětník.

Rodné Kravaře Ewald Pechwitz poprvé navštívil ještě v dobách komunismu. Navštěvuje je dodnes, ale s lítostí pozoruje, jak to v nich vypadá. Jeden z mála renovovaných domů je podle jeho slov ten, který patřil jeho rodině. Když ho opouštěli, byl nový, čerstvě splacený. Fakt, že je i dnes v dobrém stavu, Ewalda Pechwitze těší a má přátelský vztah i k jeho novým majitelům.

Pamětník se nyní v Bavorsku učí česky, ale říká, že mluví „jenom trochu“. Svým dětem o odsunu prý vyprávěl. Dcera se však vdala v Bavorsku a o Sudetech se už nic nového dozvídat nechce. Prý v tom nevidí smysl a chce hledět do budoucnosti. Sám Ewald Pechwitz se do Čech vrací rád a radostně zakončil své vyprávění popisem výstupu na horu Říp. Nazpaměť umí i nápis na vrcholu kopce: „Co Mohamedánu Mekka, to Čechu Říp.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Odsunutá paměť

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Odsunutá paměť (Zuzana Burdová)