Doc. Petr Pavlík

* 1945

  • „Dobře se zachovali vědci, respektive vědecký instituce, jako třeba Makromolekulární ústav na Petřinách anebo Mikrobiologickej ústav v Krči, kde vlastně se konaly výstavy na chodbách. Ale i tam docházelo ke konfliktům. Kupříkladu když jsme nainstalovali výstavu generační v Mikrobiologickým ústavu v Krči, tak se tam našel nějakej příčinlivej udavač, který poukázal na obraz Michaela Rittsteina, který se jmenoval Nechci v kleci. Zavolal, ohlásil to na Svaz. Během tý instalace přijela jedna šestsettřináctka ze Svazu, z vedení Svazu, a druhá byla s neblaze proslulým Müllerem, šéfem kultury na ÚV. Když to prošli, tak vlastně nás internovali, nás zavřeli (bylo nás tam asi patnáct vystavujících) do jedný místnosti. No, naštěstí jsme stihli zavolat Kotalíkovi, kterejžto sedl do třetí šestsettřináctky, a během hodiny přijel a nakonec nás zachránil. Věřím, že jinak by nás zavřeli. Výstava sice byla stejně zavřená po dvou třech dnech, ale aspoň se uskutečnila.“

  • „A na podzim jsem si tak nějak řek, že bych si moh zaletět do Londýna, abych se trošku rozmyslel, jestli vlastně nezůstanu venku. Tam jsem nakonec zjistil to, co jsem věděl stejně, ale jen jsem se v tom potřeboval utvrdit, že jsem vlastně nepřesaditelnej. Jednak jsem už byl na Akademii v prvním ročníku a potom jsem si uvědomil, že jsem takový patriot Prahy a střední Evropy, že vlastně bych tam zahynul. Že bych to prostě nezvlád bez svých Vinohradů. Taky třeba. Takže jsem se vrátil a samozřejmě jsem se účastnil různejch aktivit, kterýžto vlastně se snažily postavit nějakým způsobem tý situaci.“

  • (Připomenutí Míši Čaňkové: To byl podzim 1968, kdy jste se vrátil). „Jo, to jsem se vrátil a vrhl jsem se, abych tak řekl, do toho svýho malování. Nakonec jsem v roce 73 ukončil studium a – to byla další věc vlastně – že v tý době vládl Svaz československých výtvarných umělců, takže mě a mý kamarády a kolegy do Svazu nevzali a mohli jsme být akorát registrováni, ovšem s tím, že jsme museli jako výtvarníci vykazovat samozřejmě nějaký výdělky. A protože v tý době jsem vlastně žádný peníze neměl, respektive jsem si nevydělával, podporovali mě rodiče, musím říct, takže jsem musel platit fiktivní daně za vymyšlenej zisk. Jinak bych byl příživník, parazit a prostě bylo by to trestný. Nicméně jsem začal potom učit různě na školách výtvarnou výchovu a už jsem začal taky drobně prodávat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Vinohrady, 24.08.2018

    (audio)
    délka: 01:16:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svůj život zpola žiji a zpola předehrávám či hraji. A to ani nevím, jestli více pro sebe nebo pro druhé

Petr Pavlík, portrét, Praha 1980
Petr Pavlík, portrét, Praha 1980
zdroj: archiv pamětníka

Petr Pavlík, akademický malíř, se narodil 31. ledna 1945 v Praze. Jeho rodiče pocházeli z venkovského prostředí na Vysočině, ale po svatbě začali žít v Praze na Vinohradech. V 50. letech byl Petrův otec odsouzen z politických důvodů na pět let do vězení. Po maturitě nesměl Petr studovat, pracoval manuálně a na konci 60. let byl přijat na pražskou AVU. V době normalizace spolupořádal nezávislé výstavy a další akce. Oficiálně vystavovat nesměl. Spolu se svým fiktivním bratrem jednobuněčným dvojčetem dr. Pavlem Petříkem napsal řadu článků kritických k české porevoluční výtvarné scéně, které vyšly též knižně. Vystavoval samostatně i ve skupině v prestižních galeriích doma i v zahraničí. Je nositelem titulu Čestný občan Prahy 2. Dnes učí na katedře scénografie DAMU v Praze a píše kritické články o umění a stavu společnosti.