Karel Paták

* 1931  †︎ 2014

  • „‚To bylo úplně jinak, Karle, ty víš hovno, to bylo úplně jinak,‘ říkal [Karlu Patákovi nedávno bývalý starosta sousední Vráže]. ‚Ty vole, to byly pěkný svině, ty Němci,‘ a přitom je neznal. Já jsem neznal všechny, ale tu Šináglovou jsem znal, obě ty Šináglový. Jedinej, kdo byl opravdu svině, byl ten Remberg, fanatik, o kterým se říká, že s přeraženou rukou zkoušel ještě hajlovat, než ho zastřelili. A ty všichni, co to říkali, měli máslo na hlavě, protože za války vlastně kolaborovali, donášeli tomu Langemu, udávali, a tak potřebovali toho Langeho a Vašíčka umlčet, než dojde do toho Berouna, aby nevyšla najevo vlastně zrádcovská činnost a kolaborace těchhle činitelů pozdějších bolševickejch.“

  • „První můj takovej dojem z revoluce je, že jdu nakoupit do vsi s taškou, tehdy se nosily sítěnky, a v sítěnce jsem měl džbánek, že přinesu i pivo. A šli dva německý vojáci a šli okolo zahrádky, kde přednostovi kvetl bez. Oni si tam ulomili kytky bezu, šli a slyšel jsem německy, jak mluví o tom, že chytnou nějaké spojení někam do Německa. Takže oni takhle ne jako jednotky, ale i jako jednotlivci se všelijak vypařovali odsud pryč.“

  • „Nějakej Paluška bydlel na šachtě – havíř, kterej mi říkal: ‚No, Karle, my jsme po tý válce hlídali ty zajatý Němce. Já jsem je hlídal, rozumíš, ty byli zavřený v motolskejch kasárnách, to byly takový dřevěný baráky tam dole. A já jsem stál nahoře na tý hlásce v noci, neměl jsem co dělat... No to víš, měl jsem ostrý, Němčour vylezl, šel se vychcat, tak já mu ji picl.‘“

  • „Dneska už některý moji kamarádi říkají: ‚Člověče, to byly takový zbytečnosti, kdybysme bejvali radši malovali a nechali bolševiky bolševikama.‘ Takže jak se to normalizuje nebo jak se ty vztahy upravujou, tak oni zapomenou, že jsou jen zalezlí, a ani ta polarizace už není taková.“

  • „Já si pamatuju, že jsem potom všude – nevím, co mě to napadlo – to jsme měli takový hajzly společný, vždycky byly tři kóje a umyvadla, jak to tak bejvá, a bylo to nalakovaný takovým emailem – a já jsem tam všude psal tužkou ‚Blut' – jako krev. Nevím, co mě to napadlo v těch dvanácti třinácti letech. A zase dlouhý vyšetřování. Pamatuju si, že za mnou přišel jeden takovej jako agilní žák, byl nejsilnější ze všech, protože se tam dělaly zápasy, kdo je nejsilnější – já byl asi dvacátej šestej. On byl jednička tenhleten. ‚Jak se píše, prosím tě, Karle, ‚Blut‘ – krev německy?‘ Tak jsem napsal takový to jiný ‚b‘, byl jsem připravenej, tak jsem z toho vyvázl.“

  • „Jsem šel hrát na jednotu taky fotbal, a když jsem někomu omylem vzal i míč nebo jsem ho obehrál, tak mě kopnul do prdele, a: ‚Co si to dovoluješ, ty esesáku?‘ To mě dokonce učitelka Meteláková vyvolávala: ‚Tak nám pojď, ty esesáku, říct vyjmenovaný slova nebo něco.‘ A když jsem potom došel i do toho JUKu – to byl jednoroční učební kurz, takovej jako nástavbovej rok – tak mi dávala vysvědčení propouštěcí a měl jsem jednu dvojku a samý jedničky, tak mi popřála a povídá: ‚Já se ti omlouvám za to příkoří, jak jsem tě oslovovala celý ty roky...‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Loděnice, 31.10.2008

    (audio)
    délka: 02:49:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Kdybychom radši malovali a nechali bolševiky bolševikama

Karel Paták se narodil 27. prosince 1931 ve Vojkovicích nad Ohří v rodině tamější sudetské Němky a českého ajznboňáka. Po obsazení Sudet v roce 1938 se napřed otec a pak i matka s dítětem přesunuli do otcovy rodné Hvězdy u Slaného, později našli útočiště v blízké Loděnici stejně jako dalších deset vojkovických českých či českoněmeckých rodin. Do Vojkovic se ale Karel Paták i za války stále vracel - mohl, protože jeho matka byla Němka. Začal chodit do Berouna do školy pro děti ze smíšených manželství  a později v roce 1944 do Kladna. Protože nebyl „čisté krve“, nestal se příslušníkem Hitlerjugend, ale jen Deutsche Jugend. Sloužili prý jako „kanonenfutr“ („potrava pro děla“) na německých vojenských cvičeních a dělali také „značkaře“ Hitlerjugend. Už v září 1944 ale ze školy utekl a schovával se doma v Loděnici, později u babičky ve Hvězdě. Když ale vypuklo v Loděnici 5. května 1945 povstání, ležel nemocný doma, a tak jeho matku, uvězněnou s dalšími dvaceti Němci, pustili, aby ho mohla ošetřovat. Díky tomu unikla masakru U Zabitého, který se odehrál 7. května. Vlasovci při něm za vydatné asistence místních Revolučních gard zavraždili všechny místní Němce. Po válce přijali Karla Patáka na Státní grafickou školu v Praze, kde se potkal třeba s V. V. Štechem či Theodorem Pištěkem. Panovalo tam hodně kritické prostředí, a proto ani únor 1948 pro něj neznamenal žádný názorový zvrat. Po absolvování ztratil s akademií kontakt, věnoval se historii Berounska, pracoval v muzeu, a když se v roce 1989 formoval nový obecní úřad, kandidoval na starostu. Tuto funkci vykonávala i po celá 90. léta. Karel Paták zemřel 15. dubna 2014.