Karel Paták

„První můj takovej dojem z revoluce je, že jdu nakoupit do vsi s taškou, tehdy se nosily sítěnky, a v sítěnce jsem měl džbánek, že přinesu i pivo. A šli dva německý vojáci a šli okolo zahrádky, kde přednostovi kvetl bez. Oni si tam ulomili kytky bezu, šli a slyšel jsem německy, jak mluví o tom, že chytnou nějaké spojení někam do Německa. Takže oni takhle ne jako jednotky, ale i jako jednotlivci se všelijak vypařovali odsud pryč.“

„Nějakej Paluška bydlel na šachtě – havíř, kterej mi říkal: ‚No, Karle, my jsme po tý válce hlídali ty zajatý Němce. Já jsem je hlídal, rozumíš, ty byli zavřený v motolskejch kasárnách, to byly takový dřevěný baráky tam dole. A já jsem stál nahoře na tý hlásce v noci, neměl jsem co dělat... No to víš, měl jsem ostrý, Němčour vylezl, šel se vychcat, tak já mu ji picl.‘“

„Dneska už některý moji kamarádi říkají: ‚Člověče, to byly takový zbytečnosti, kdybysme bejvali radši malovali a nechali bolševiky bolševikama.‘ Takže jak se to normalizuje nebo jak se ty vztahy upravujou, tak oni zapomenou, že jsou jen zalezlí, a ani ta polarizace už není taková.“

„Já si pamatuju, že jsem potom všude – nevím, co mě to napadlo – to jsme měli takový hajzly společný, vždycky byly tři kóje a umyvadla, jak to tak bejvá, a bylo to nalakovaný takovým emailem – a já jsem tam všude psal tužkou ‚Blut' – jako krev. Nevím, co mě to napadlo v těch dvanácti třinácti letech. A zase dlouhý vyšetřování. Pamatuju si, že za mnou přišel jeden takovej jako agilní žák, byl nejsilnější ze všech, protože se tam dělaly zápasy, kdo je nejsilnější – já byl asi dvacátej šestej. On byl jednička tenhleten. ‚Jak se píše, prosím tě, Karle, ‚Blut‘ – krev německy?‘ Tak jsem napsal takový to jiný ‚b‘, byl jsem připravenej, tak jsem z toho vyvázl.“

„Jsem šel hrát na jednotu taky fotbal, a když jsem někomu omylem vzal i míč nebo jsem ho obehrál, tak mě kopnul do prdele, a: ‚Co si to dovoluješ, ty esesáku?‘ To mě dokonce učitelka Meteláková vyvolávala: ‚Tak nám pojď, ty esesáku, říct vyjmenovaný slova nebo něco.‘ A když jsem potom došel i do toho JUKu – to byl jednoroční učební kurz, takovej jako nástavbovej rok – tak mi dávala vysvědčení propouštěcí a měl jsem jednu dvojku a samý jedničky, tak mi popřála a povídá: ‚Já se ti omlouvám za to příkoří, jak jsem tě oslovovala celý ty roky...‘“