Miloslava Pangrácová

„Já jsem tu druhou světovou válku vnímala hrozně moc, protože z těch rodičů a vůbec ze všeho cítíte veliké napětí. U nás to bylo tak, že tady vzadu na zahradě jsme měli vykopanou velikánskou jakoby jámu do země, kryt, a ten byl něčím přikrytý. A když pak byla, začínala revoluce, tak maminka nosila obrázky její maminky a jejího tatínka do toho krytu. A pekla štrúdl. A tam jsme se měli schovat, protože tady ta škola byla obsazená Němci. A tady dole ve sklepě bylo rádio a tam se poslouchalo. A já slyším pořád tu znělku, která šla z Prahy, a že Praha volá o pomoc. A tam jsme byli všichni v tom sklepě. A bylo to hrozně napjatý. Bylo to opravdu, člověk si to pamatuje dodnes.“

„Teď jsem koukala na tu televizi a říkám, co se děje, co se děje? No a dělo se. Dělo se, že na Národní třídě mlátili studenty. Potom na učilišti už jsem šla do práce. Na učilišti jsme šli s klukama stávkovat. Tenkrát tam učila i tahle moje dcera a i můj zeť, takže jsme tam byli celá rodina, pomalu. A šli jsme s klukama stávkovat. Takže jsme tady vlastně jakoby taky stávkovali a navenek dávali najevo, co se všechno děje. Pak jsme jezdili do Prahy na Václavský náměstí, který bylo naplněný do posledního místečka. Marta Kubišová zpívala, no všechno tak, jak to bylo, jak jste to slyšeli, na balkonu v Melantrichu. A zvonili jsme klíčema. Pak jsem byla i na tý velikánský demonstraci na Letný.“