Eva Paddock

"Zavolala jsem do místní zdravotní poradny a řekla jsem: „Potřebuji, aby mě někdo prohlédl." Řekli mi: „Příští týden." Odpověděla jsem: „Ne, dnes." A to byl začátek toho, že jsem se začala alespoň trochu dívat na svou minulost — i když ne na všechno najednou. Přesto mi to pomohlo najít cestu zpět. Moje matka mě tehdy navštívila a já měla příležitost si s ní sednout a říct: „Víš co? Právě jsem zjistila, že jsem na tebe byla opravdu naštvaná — za tohle a tamto." A byl to nádherný rozhovor. Zeptala jsem se jí, jaký pro ni ten odjezd byl, a ona řekla — a byla při tom velmi klidná — „Myslela jsem, že umírám." Což samozřejmě chápu. A to ve mně uvolnilo něco, co jsem dlouho nesla v sobě. (...) Pro tříleté dítě otec prostě zmizí. Takže se potýkáte s pocitem opuštění. A pak vás matka posadí do vlaku. Pro tříleté dítě je to vnímáno jako odmítnutí — „Jsem hrozný člověk, ty mě nemiluješ." A vyžaduje to velké úsilí a práci s odborníkem, abyste dokázali pochopit, že tomu tak nebylo."

!My father got a job with UNRRA and was planning to return. Everybody assumed he would return — but then he realized, because of how the country was being divided, that Czechoslovakia would become communist. And he said, "I do not need to run twice." So he did not take the job, and we stayed in England. My mother was happy with that as well. Her roots were in Latvia — she had married this Czech man, and now we were all together in England, and very grateful. There was absolutely no thought that she was upset by that decision."

"Ministerstvo vnitra vydalo Soně povolení k příjezdu. Jak jsem to prostudoval a zjistil, bylo uděleno možná tři nebo čtyři víza — jedno od královny, další od různých úřadů — ale povolení bylo vydáno. To povolení bylo odesláno do Prahy, avšak byrokratické soukolí se točilo pomalu. Bylo to v srpnu a dokumenty nedorazily až do září. Moje matka měla povolení přijet do Anglie. V tu chvíli Němci řekli: „Dobře, můžete jet." Neměli příliš zájem Židy zadržovat, a tak ji pustili. Jenže v tom okamžiku Britové prohlásili: „Bohužel — nemůžeme nikomu dovolit vstup do země z nepřátelsky okupovaného území. Pokud se ale dostane do neutrální země, pak přijet může." A tak — způsoby, které mi nejsou plně známy — se moje matka s jedním velkým kufrem dostala až do Norska. Z pozdějšího pátrání se domníváme, že se tak stalo s pomocí Nansenovy organizace. A tak se moje matka dostala do Anglie. Jak nás našla a jak ta cesta vypadala, to nevíme — ale v Anglii jsme se znovu shledali."

"Ten večer, když jsme odjížděli vlakem, se rodina sešla v bytě. Dali Mileně památník — který má dodnes. V tom památníku jsou stránky, které jsou skutečně hluboce dojemné. Na jedné stránce, kterou napsala moje babička, stojí: „Milenko, pečuj pečlivě o Evu a mysli na nás." Na jiné, od mé matky: „Milenko, vzpomínej na nás často. Miluji tě." Přijde mi pozoruhodné, že je vůbec napadlo něco takového udělat. Strýc napsal Mileně — protože to byl její památník — „Vždy si pamatuj své kořeny a buď věrnou, loajální českou občankou." Jsou to opravdu výjimečné vzkazy. Jeden z nich dokonce napsal: „Milenko, vím, že tu knížku ztratíš." Ale ona ji neztratila. A ten památník se stal velmi důležitou součástí jejích vzpomínek z doby, kdy jí bylo devět let. Člověk má tendenci nepříjemné věci vytěsnit — ale ona si knížku uchovala, a všechno je tam stále zapsáno. To mi přijde neobyčejné. Pomyslím-li na rodinu sedící kolem toho stolu ten večer, kdy nás doprovodili na vlak... je to velmi dojemné. A tak se stalo. Doprovodili nás a my nastoupili do vlaku."

„Ptáte se mě na Nicholase Wintona. Nikdo nevěděl, kdo to je, ani jak jsme se do Anglie dostali. Až nějakých 50 let poté, nevím přesně rok, se stal Nicholas Winton veřejně známým díky televiznímu pořadu, jehož moderátorovi předala Nickiho žena dokumenty o tom, jak roku 1939 přivážel děti do Anglie. Nebyl v tom ale sám, rodina trvala na tom, že se musí vědět, že byly další dvě nebo tři osoby, co mu pomáhaly z Prahy, zatímco on byl v Anglii. Jeho žena tyhle dokumenty našla a pak přišel onen televizní pořad, byla tam v publiku spousta lidí. Řekli mu, že se ho jen zeptají na jeho život. Nakonec však moderátor řekl: ‚Máme tuhle knihu, podle které jste pracoval na přivezení dětí v roce 1939.‘ A on odvětil: ‚Ano, to jsem udělal.‘ Bylo to na závěr toho programu. Moje sestra seděla po jeho pravici, jedna kamarádka zase po levici. Nakonec řekli: ‚Všichni z vás, kdo vděčíte za svůj žvot Nicholasi Wintonovi, prosím, postavte se.‘ A zvedlo se celé publikum. Byla to 60minutová nahrávka. To bylo poprvé, kdy jsme zjistili, o koho se jedná. O pár let později, když jsem byla s manželem v Anglii, protože jsme sem jezdili často, jsem zavolala k němu domů a řekla: ‚Jsem jedno z těch dětí a velmi ráda bych vás poznala. Směli bychom přijít na čaj?‘ Tehdy telefon zvedla jeho žena a řekla: ‚Ach, k nám nikdo nechodí jen na čaj. K nám se chodí na celý den. Až budete v Londýně, přijďte.‘ A tak jsme s ním strávili nádherný den. Byl to okouzlující, laskavý a úžasný muž. Nestál příliš o povídání ohledně všeho, co udělal, řekl jen, že je rád, že mohl pomoci. Právě takhle jsme ho poznali.“

„Můj otec věděl, že jednou přijdou Němci, a že bude na prvním seznamu těch, co skončí ve vězení anebo ještě hůř. Pokud se ptáte na to, proč by ho vyhledali tak rychle, bylo to z důvodu, že o několik let dříve byl politikem. Byl v městské radě Proseče, kde jsem se narodila, a odkud jsme se přestěhovali do Prahy. Můj otec byl vášnivý čtenář, a rád četl německého autora Thomase Manna. Němci už tehdy pálili knihy nežádoucích autorů, a Thomas Mann už mezitím utekl z Německa do Švýcarska, protože byl kvůli svým knihám v nebezpečí. A můj otec pomohl Thomasi Mannovi k českému občanství městečka Proseč, díky kterému by pak mohl dostat i čestné československé občanství. Můj otec předložil tenhle návrh československému prezidentovi. Všichni tehdy Thomase Manna znali, byl to slavný člověk. A prezident na to řekl: ‚Zdá se mi to jako výborný nápad, abychom mu pomohli, pro naši zemi to bude čest.‘ A tak se můj otec vydal do Švýcarska, kde se setkal s Thomasem Mannem, a nabídl mu a jeho bratrovi české občanství. Byli za to nesmírně vděční. A díky tomu Thomas Mann zvládl vycestovat ze Švýcarska a dorazit do Spojených států.“

„Můj otec už byl tehdy v zahraničí, utekl do Berlína 15. března [1939], když se dozvěděl, že Němci míří na Prahu. Býval velmi aktivní v politice, a tak mu řekli, čímž mám na mysli, že se to nedozvěděl ani z internetu ani z Twitteru, že musí odjet, a říkal si, že nám tím pomůže také uprchnout. Už byl tehdy pryč, když se moje matka dozvěděla o Wintonovu vlaku. Mojí sestře bylo devět a stejně jako já si nevybavuje detaily. Když člověk prožívá v životě těžké chvíle, mozek je vymaže. Co ale víme a jsem si tím jistá, je, že nám rodiče řekli, že do Anglie jedeme jen na chvíli a že se brzy shledáme. A vskutku, [Mileně] bylo devět, vlastně si to užila. Je to jako když vy, děti [rozhovor byl natočen v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů], jedete na výlet vlakem a jsou s vámi přátelé, bavíte se a hrajete si. Musela se sice vedle toho starat o mě, ale myslím, že jsem jí nebyla příliš velkou přítěží.”