„Jednou mě zavezli za Čapkárnu (bazén u Komenského sadů v Ostravě) do jedné vily. Tam zřejmě měli pracoviště, kde lámali lidi ke spolupráci. Přivezli mě tam dva chlapi. Bylo tam celkem slušné prostředí. Jeden z estébáků mi předložil listinu, kterou jsem se měl zavázat ke spolupráci. Slibovali, že mi ve všem vyjdou vstříc, že budu mít více výtvarné práce, budu moct cestovat. Ten chlap se mě vážně zeptal, jestli bych to nepodepsal. Řekl jsem jim: ‚Ne. Vezměte si to a na shledanou.‘ Mnoho lidí to podepsalo v domnění, že komunistický režim tady bude věčně a nikdo se to nedozví. Lidé, kteří se takto nechali zlomit, jsou mezi námi a je jich poměrně hodně.“
„Jezdíval tady i náš známý spisovatel Kundera, který dnes žije v Paříži. A jelikož byla Ostrava malá, tak jsme se seznámili. Hledal materiál pro svou knihu Žert, kterou tehdy psal. Zajímal se o Pomocné technické prapory. Řekl jsem mu o Rudovi Valentovi, který u nich pracoval. Měl jsem tenkrát ateliér ve druhém porubském obvodu, a oba jsem tam pozval. Valenta Kunderovi povyprávěl o zkušenostech z dolů. Něco z té atmosféry snad přetavil i do své knihy. Ve skutečnosti tady ale Kundera jezdil hlavně za holkami.“
„Shodou okolností jsem zažil ty zvraty v Berlíně i v Praze. Dostal jsem se do východního Berlína v době, kdy to tam začalo hučet. Říkal jsem si, že zkusím přejít hranici do západního Berlína, kde tenkrát bydlel můj kamarád Ruda Valenta a další známí. K mému překvapení už byly hranice otevřené. Němci z východní části prchali s kufry a batohy na Západ. Přidal jsem se k nim a projel dráhou do západního Berlína. Vyhledal jsem Rudu Valentu a společně jsme pak sledovali dění kolem zdi. Pamatuji si na den, kdy se zeď začala bourat. Ze západní strany přijely stovky novinářů, z východního bloku samozřejmě skoro nikdo. Stál jsem tam v davu lidí, když se zeď začala bourat. Během následujících dní jsem zaregistroval, že začaly protesty i v Praze. Sedl jsem na vlak a jel domů. Přijel jsem večer na hlavní nádraží a už jsem slyšel to hučení. Šel jsem na Václavské náměstí, kde bylo první velké manifestační setkání. Pak to pokračovalo každý den. Měl jsem štěstí, že jsem zažil revoluční euforii v Berlíně a pak i v Praze.“
„Protestovali jsme proti vstupu okupačních vojsk. Dělaly se různé podpisové akce a jiné věci. Nevidím v tom žádnou zásluhu. Vrátili nám to, když se zakládal nový svaz výtvarných umělců. Do tohoto svazu jsem nebyl přijat podobně jako řada dalších lidí. Byl jsem tam pouze evidovaný. Mohl jsem být na volné noze, ale neměl jsem žádné právo zasahovat do činnosti svazu, nemusel jsem dostat žádnou práci.“
„My kluci jsme tenkrát pořád lítali někde venku. Měl jsem už 12 let. Pamatuji si, jak šel jednou po Slezské ulici Rudoarmějec. Asi byl trošku pod parou. Vůbec neměl strach. Šel jako hrdina středem cesty. Je nutno dodat, že před koncem války se aktivizovaly různé proněmecké skupiny, které byly ozbrojeny. Jejich členové se schovávali v okolí a čekali, co bude. Nás překvapilo, že ten Rus jde prostředkem cesty a vůbec se nebojí. Nic se mu nestalo. Němci už asi utekli, anebo byli postříleni. To je můj první dojem z osvobození.“
Eduard Ovčáček se narodil 5. března 1933 v Třinci. Po záboru Těšínského Slezska Polskem v říjnu 1938 musela rodina utéct na Moravu. Německou okupaci prožil v Přerově a ve Frýdku-Místku. Po válce se s rodiči vrátil do Třince. Střední školu absolvoval v Ostravě, kde začal chodit do výtvarného kurzu. Roku 1957 byl přijat Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Ještě na škole spoluzakládal uměleckou skupinu Konfrontace, která na Slovensku prosazovala informel. Navázal také styky s klíčovými postavami současného výtvarného umění v Praze. Roku 1967 byl u vzniku Klubu konkrétistů. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 odmítl uznat, že šlo o bratrskou pomoc. Nebyl přijat do nově vytvořeného svazu výtvarných umělců, nesměl oficiálně vystavovat. Kvůli aktivitám na neoficiální umělecké scéně byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností. V roce 1988 podepsal Chartu 77. V listopadu 1989 byl svědkem pádu Berlínské zdi, účastnil se manifestací proti komunistickému režimu v Praze. V Ostravě se zapojil do činnosti Občanského fóra. Patřil k iniciátorům vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity, kde řadu let učil. Ve své tvorbě se od mládí věnoval grafice, malbě, vizuální poezii, tvořil plastiky a koláže. Patří k významným představitelům lettrismu. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách v Česku i v zahraničí. V roce 2019 bydlel v Ostravě. Eduard Ovčáček zemřel 5. prosince roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
