plukovník Tadeusz Oratowski

* 1943

  • „Lidé z vesnice k nám začali pomalinku přicházet, ujišťovali nás, že u nich není kontrarevoluce, že je tam klid, že nemají zlé úmysly. Začali jsme si spolu povídat, jeden starší muž poslal malého chlapce pro džbánek piva a začala úplně jiná diskuse. Bavili jsme se o spoustě různých věcí a nakonec jsem se musel vrátit k jednotce. Kolem mě byli takoví tři milí mladíci. Řekl jsem jim: ‚Tahle hloupá válka jednou skončí a my Češi a Poláci budeme spolu zase žít ve shodě jako sousedé. Dejte mi svoje adresy, já vám napíšu, setkáme se, popovídáme si a bude dobře.‘ Ale nikdo u sebe neměl nějaký sešit, abych si je zapsal, a tak ti chlapci napsali své adresy na kupon od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával.“

  • „Žena měla velkou radost, ale také se mě trochu lekla, když mě uviděla v uniformě se zbraní, takového strašného člověka. Nějak jsme ten čas museli strávit, tak jsme se rozhodli jít do kina, dodnes si pamatuji, že to byl film Červená pustina. Během promítání nějaký divák z řad za mnou jedovatě sykl: ‚Okupant! Okupant!‘ A ještě další ošklivé výrazy. Nemohl jsem zareagovat při promítání. Když skončilo, chtěl jsem se podívat, kdo to na mou adresu vykřikoval. A ukázalo se, že to byl nějaký mladík. Když pochopil, že si to s ním chci vyříkat, tak přeskočil sedadla několika řad a utekl ze sálu. Ale viděl jsem, že atmosféra v kině nebyla vůči mně velmi příchylná, tak jsme se ženou rychle odešli.“

  • „Můj útvar se zastavil na české straně hranic, nepamatuji si název, ve vesnici Bernartice. Hned u silnice byl obchod se smíšeným zbožím. Chtěli jsme využít příležitosti a v obchodě koupit, co jsme potřebovali: nůžky a lepidlo. A jeden z našich kolegů, který platil mezi námi za polyglota, protože byl jednou na výletě na české straně Krkonoš, říkal: ‚Já umím dobře česky a ještě mám i trochu korun, to nám bude stačit.‘ Tři jsme vešli do obchodu, ti tankisté vypadali jako piráti: černá kůže, černé barety, na boku pistole, bajonety, tváře celé černé od kouře, svítily jim jen oči a zuby. Vešli jsme do obchodu, pozdravili ta děvčata a náš polyglot pronesl slova: ‚Slečno, ukažte mi nožičky!‘ To děvče zčervenalo, pak zbledlo, nevědělo, co má dělat. Ale když jí takoví strašní okupanti přikazují ukázat nožičky, tak dvěma prsty vyhrnula šaty a ukázala nožičky. My jsme vyprskli smíchy, došlo nám, že je to jazykové nedorozumění, našemu kolegovi také, tak jí ukázal prsty, že nám jde o nožičky [nůžky] na stříhání. Dívky to rozesmálo, daly nám, co jsme potřebovali, zaplatili jsme, vyšli a slepili ty mapy. Nasmáli jsme se hodně, ale to byl na té naší trase jediný směšný moment, protože později už tak veselo nebylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.05.2021

    (audio)
    délka: 01:39:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 22.05.2021

    (audio)
    délka: 41:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Voják dostal úkol a bylo třeba ho vykonat

Tadeusz Oratowski na konci 60. let 20. století jako velitel tankové čety 11. mechanizovaného pluku 4. divize.
Tadeusz Oratowski na konci 60. let 20. století jako velitel tankové čety 11. mechanizovaného pluku 4. divize.
zdroj: Tadeusz Oratowski

Narodil se 17. května 1943 v polském Lublinu. Jeho otec pracoval jako truhlář, matka byla v domácnosti a starala se o čtyři děti. Dětství prožil na Starém Městě v Lublinu, kde v roce 1957 absolvoval základní školu. Poté studoval střední stavební školu a zapojil se do činnosti skautského oddílu „Černá třináctka“. V roce 1964 dosáhl hodnosti skautského instruktora a rozhodl se věnovat kariéře v armádě. V roce 1967 absolvoval Důstojnickou školu obrněných a mechanizovaných sil v Poznani a nastoupil ke 4. mechanizované divizi v Krosnu Odrzańském, kde se stal velitelem čety tanků v 11. mechanizovaném pluku. V srpnu 1968 se účastnil se svou jednotkou invaze vojsk pěti armád zemí Varšavské smlouvy do Československa. Do začátku listopadu 1968 hlídal vojenské letiště v Milovicích. V následujících letech pracoval na velitelství stejného pluku jako operační důstojník a studoval na Akademii generálního štábu. V letech 1978–1988 pracoval na generálním štábu v oddělení pro mobilizaci, v letech 1988–1994 pracoval ve štábu národní civilní obrany a poté až do svého odchodu do důchodu v roce 1997 na odboru kontroly ministerstva obrany. Své vzpomínky na účast v okupaci Československa vydal v knize „1968. Tankem na Československo“.