Věra Nováková

* 1928  

  • „Já si myslím, že člověk má mít svého protinožce. Nějakého oponenta, aby nezblbnul a neznudil se. My jsme se nakonec nikdy nenudili. My jsme vždycky spolu vedli často drsný, ale oživující dialog. Dialog je hodně mírně řečeno, prostě boj, názorový. Já to vidím dnes pozitivně, zpětně. Protože člověk nezblbnul v tom smyslu, jako že by se upíchnul do něčeho, aniž by k tomu měl kritický odstup a nepromyslel si věci. Aby si neřekl: ‚Tady mám vystaráno.‘“

  • „Pro mě to bylo docela blbé, že tu odezvu a zpětnou vazbu jsme měli opravdu minimální. My jsme napřed s Ivanem Sobotkou docela ukazovali, mluvili jsme o tom. Také Jitka Stibralová-Kolínská, to je známá malířka, už zemřela, Richard Fremund, ale nijak moc. Malování do šuplete bylo docela nezdravé, každopádně. Doufali jsme neustále, že to snad někdy bude. Já jsem si například na to natolik zvykla, že v devadesátých letech s tím vylézt… Viktor s Terezou, když nám udělali tu výstavu v Ženských domovech, tak pro mě to bylo jako vylézt z nějakého temného sklepa, z katakomb na světlo.“

  • „Potom došlo v určitém momentu, nevím, jak to bylo daleko od toho převzetí moci, ale asi to bylo blízko. Bylo to v únoru 1949. Vytvořily se studentské prověrky na vysokých školách, asi na všech školách. Jednotlivé studenty si vždycky pozvali do nějakého kabinetu a začali se jich vyptávat. Když jsem přišla do té místnosti, tak jsem zjistila, že tam sedí ten Gandl, potom ještě nějaký komunista, Slovák, Kren se jmenoval, a ještě dvě holčičky, takové nevinné, hloupé, které tam byly taky nasazené, ale byly takové nevinné, v podstatě, byly to takové hodné, poslušné holčičky, které holt věřily takovým věcem. To už bylo připravené, kdo bude vyhozen. Takže nám tam dali nějaké formální otázky a prohlásili potom druhý den, ústně, že nevyhovujeme nově budovanému socialistickému státu a že musíme bohužel odejít, opustit školu.“

  • „To mně najednou přišlo, že to je opravdu nějaká cesta. Pro mě to byla novinka, protože já jsem žila v představách takových iluzionistických. Ivan Sobotka byl z moravské vísky, katolík z tradiční rodiny, moravsko-katolické, která mu šla na nervy. Vždycky říkal: ‚Ty báby vylezou z kostela a drbou.‘ Tak šel určitou dobu od toho a najednou se začal k tomu vracet. Na mě to taky mělo velký vliv, to musím říci, protože se mi zdálo, že je tady nějaké řešení, pozitivní. Tohle mě nějak přivedlo k tomu, že jsem se tím začala zabývat. Proto říkám, že mě bratři komunisti přivedli ke křesťanství. Protože mi ukázali, jaká je falešná cesta těch iluzí, že je možné vybudovat ráj na zemi tím, že to někdo tady bude diktovat a bude tady smetat ty lidi, co se tam nehodí, že je klidně povraždí a že tím vybudují ráj na zemi. To všechno hrálo k tomu, že tohle jsem viděla jako nějakou možnou cestu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Hroznová ulice, 23.03.2015

    (audio)
    délka: 01:42:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, Hroznová ulice, 25.03.2015

    (audio)
    délka: 01:42:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 3

    byt pamětnice Praha 3, 09.11.2016

    (audio)
    délka: 01:11:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Čtyřicet let mimo provoz

Věra Nováková, v Bráníku, 50.léta
Věra Nováková, v Bráníku, 50.léta
zdroj: Archiv Věry Novákové

Věra Nováková se narodila 17. ledna 1928 v Praze do rodiny právníka Bohumila Nováka. V rodině vyrůstalo celkem sedm dětí, Věra Nováková má sestru-dvojče. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Resslově ulici byla v roce 1947 přijata na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru monumentální malby prof. Vladimíra Sychry. V únoru 1949 byla spolu s pěti dalšími studenty z politických důvodů vyloučena studentskou prověrkovou komisí se zákazem studovat i na jiných školách. Se spolužákem Pavlem Brázdou, který byl také vyloučen z AVU, se názorově i osobně sblížila a v roce 1950 se za něj provdala. Bydleli pak u babičky Pavla Brázdy, Heleny Čapkové-Palivcové (1886-1961), a jejího manžela Josefa Palivce (1886-1975). Díky řediteli Vyšší školy uměleckého průmyslu, známému Josefa Palivce, který zatajil jejich kádrové posudky, pokračovala od roku 1950 s manželem ve studiu na VŠUP, které ukončila maturitou v roce 1952. Pracovala ve svobodném povolání jako výtvarnice, mohla pak vykonávat příležitostně užitou výtvarnou činnost (ilustrace knih), ale ne veřejně vystavovat svá díla. V roce 1959 se manželům narodila dcera Kateřina.  V roce 1967 podnikli třítýdenní cestu do Itálie za starým uměním. Po okupaci roku 1968 uvažovala Věra Nováková s Pavlem Brázdou o emigraci. V době normalizace se stýkali s okruhem českého disentu. Od vyloučení z AVU až do roku 1989 měli oba manželé jedinou výstavu (Divadlo v Nerudovce, 1976). Teprve v roce 1992 měla Věra Nováková společně s Pavlem Brázdou první velkou výstavu obrazů v PKC Ženské domovy. Věra Nováková žije a pracuje v Praze.