Markéta (Margit) Nováková

* 1922  

  • „Já jsem nešťastnou náhodou ještě v Terezíně upadla a měla jsem ruku v sádře. Což automaticky znamenalo v Osvětimi smrt. Měla jsem velké štěstí - ve stejném transportu do Osvětimi byla moje sestřenice (Ilsa Maier, pozn. ed.) a její dobrá kamarádka (a tím pádem i moje) z dřívějška, taky nějaká Ilsa. Takže jsme byly tři holky, který jsme se znaly z před války, a mohly jsme se na sebe spolehnout. Takže ty dvě děvčata mně hrozně pomohly při výstupu z toho vagonu. Jsme se musely postavit do pětistupu a já jsem tu ruku v sádře držela vzadu. Ony se těsně ke mně přilnuly, aby jako nebylo vidět, a když dělali ty kontroly, chodili mezi náma takhle v řadě ty esesáci, tak já vpředu tu ruku neměla, on si toho nevšiml, a když byl vzadu, tak jsem tu ruku zase dala dopředu.“

  • (Markéta Nováková): „Tohle jsou ty budovy bývalých koníren, kde nás ubytovali na těch palandách. To byly dva oddělený lágry a mezi nima cesta. A my jsme šly po té cestě, než jsme došly tam, kam nás chtěli ubytovat.“ (Ilsa Maier): „A typický pro mě, když se mě ptáte, jak jsem se cítila… Já mám nějakou ochrannou reakci, že se usmívám. To dělám pokaždý, když mně něco nesedí, tak se usmívám a já o tom nevím. Myslím, že to je určitý druh šoku, který si člověk neuvědomuje. Já jsem necítila vůbec nic.“

  • „Hned za těma sprchama a tím oblečením jsme přišly před takovej velkej stůl, kde uprostřed seděl Mengele. Kdo to byl, nemusím vykládat. A teď jsme k němu přišly a on se nás ptal, čím jsme. Jako zaměstnání. A já jsem řekla: Zahradnice. A jelikož jsme byly mladý a pravděpodobně tenkrát už, to bylo ve čtyřiačtyřicátým v říjnu, asi potřebovali pracovní síly, tak se na mě podíval, brejle jsem sundala… A udělal takhle a já jsem šla doleva. Co bylo doprava, jsem nevěděla. Teprve později jsem se dozvěděla, že ty, co šly doprava, šly do plynu.“

  • (Markéta Nováková): „Jelikož jsme byly mladé ženy a tím pádem jsme měly menstruaci. Přitom, jak nám přidělovali oblečení, tak tam byl takovej štos látkovejch… látkové vložky, tehdy byly látkové, dneska jsou vatové. A jelikož tam byly látkové vložky, jen tak tam ležely, kdo eventuelně menses v tom okamžiku měl, tak my jsme byly dost chytrý, tak jsme si řekly:,Je říjen, je zima a my nemáme nic na hlavu.‘ Tak jsme si to daly na hlavu. Aspoň já.“ (Ilsa Maier): „No já taky.“ (Markéta Nováková): „To bílý na té hlavě.“ (tazatel): „A poznáváte ještě někoho v tom průvodu?“ (Markéta Nováková): „Ne.“

  • „Já teď nevím, co to tenkrát bylo, jestli škola, kde udělali shromaždiště, už si to moc nepamatuju… Vypadalo to tak, že každý směl mít padesát kilo s sebou, to znamená kufr a obyčejně batoh s těmi nejnutnějšími věcmi. Na zemi byly strožoky nebo matrace nebo taky vůbec nic. A tam jsme byli přibližně tři dny. Pak jsme v pětistupech nastoupili na nádraží. Ale pamatuju si takovej výjev – přede mnou šel dědeček a babička a okolo nás pořád lítali esesáci a řvali: ,Rychleji, rychleji! Schneller, schneller!‘ A ten můj dědeček byl už taky dost starý a hrozně ho to znervózňovalo. A já jsem mu říkala: ,Pomalu, pomalu! Nenech se vyprovokovat!‘“

  • „Měla jsem mistra, který byl z Frankfurtu nad Mohanem, takovej menší člověk. Prostě mě kontroloval, jestli tohle dělám správně, a tak dále. Ale nesměli s námi mluvit. Ale jednou, to už bylo po delší době potom v zimě (1945, pozn. ed.), jsem měla ten plánek před sebou a on přišel ke mně zezadu, jakože mluvíme o něčem, co je na tom plánku. A on se mě ptá: ,Proč jste tady?‘ A já mu povídám: ,No protože jsem Židovka.‘ A on mi říká: ,Nic jiného? Vy jste nikoho nezabila?‘ Čili zřejmě jim namluvili, že jsme vražedkyně. Je samozřejmé, že každý normální člověk má proti vražedkyni odpor…“

  • „Já jsem měla taky styk s venkem, a to následujícím způsobem. Jelikož jsem měla králíky na starosti, tak jsem jim musela chodit na zelený. Protože co by žrali? Tak jsem měla kolečko a srp a kolem četníků jsem musela ven (z ghetta, pozn. ed.). Tam jsem musela u četníků odevzdat občanku, aby věděli, že jsem venku. Když jsem se vracela, tak mi zase tu občanku dali a já jsem šla do zahrady. A jednou jsem prostě byla na zeleným pro ty králíky a tak jsem si na chvilku sedla, za mnou něco rostlo. Najednou slyším za mnou česky: ,Nehýbejte se, já jsem z venku, já vám chci jenom nějaký otázky dát.‘ A tak dále. Prostě jedna mladá holka z Prahy se snažila do toho ghetta vpašovat svým známým nějaký věci. Nejvíc to byly cigarety, protože ty šly strašně na odbyt. Protože jsme nic takovýho nefasovali, a kdo byl pořádnej kuřák, dal za to všechno. Tak potom nějakou dobu vždycky v určitý den jsme se sešly, když já jsem šla na to zelený pro ty králíky, a ona mi dala nějaký ty cigarety, já jsem je zase strčila pod sukně a tím pádem jsem je prakticky převezla do ghetta. No bylo to riziko, samozřejmě, nebylo to zadarmo, ona mně taky přinesla nějaký jídlo a takovýhle věci.“

  • „Ráno jsme se probudily, ta nejhlavnější, hauptscharführerka, byla pryč a ty esesačky taky. A za nějakou dobu, asi tak kolem devátý hodiny, se objevili tři chlapi z Náchoda a vím, že ten jeden se jmenoval Rudolf Rudolf. To bylo takový zvláštní jméno, tak jsem si to zapamatovala. A oni nám řekli, že den předtím se spojili s tou naší hauptscharführerkou a za to, že jim přinesou civilní šaty (ony ty ženský totiž neměly civilní šaty, jenom uniformy), tak že jim přinesou civilní šaty za to, že nám už nic neudělají, že nás prostě nechají na pokoji. Což se stalo. Ty Němci utekli do těch lesů, který jsou okolo Náchoda, později je pochytali, ale to už je další věc. A ty tři kluci řekli: ,Je konec války.‘ Seřadili nás a odvedli nás do Náchoda.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, Benediktinská ulice, byt Markéty Novákové, 31.08.2009

    (audio)
    délka: 01:30:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Portréty Pražanů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem ruku v sádře, což automaticky znamenalo v Osvětimi smrt

Markéta (Margit) Nováková
Markéta (Margit) Nováková
zdroj: dobová archiv pamětnice, současná autor: Mikuláš kroupa, sbírka Post Bellum

Markéta (Margit) Nováková se narodila 5. prosince 1922 v Bratislavě jako Markéta Drexlerová. Její otec byl novinářem, rodina se často kvůli jeho zaměstnání stěhovala. Od dvou let vyrůstala v Praze, v deseti letech se s matkou (která se mezitím rozvedla) vrátila k příbuzným do Brna. Markétino spokojené dětství a mládí skončilo s nacistickou okupací - její rodiče byli Židé, a tak se jí dotkla veškerá protižidovská opatření. Musela v polovině šestého ročníku opustit brněnské reálné gymnázium. Následující dvě sezony  pracovala jako zemědělská dělnice, vykonávala práci také pro židovskou obec - roznášela obsílky k transportům. Ona sama s matkou a prarodiči musela nastoupit do transportu do Terezína v březnu 1942. V terezínském ghettu díky kontaktům z dřívějška mohla nastoupit na zemědělské práce, což s sebou neslo určité výhody (pobyt mimo přelidněné ghetto, možnost krádeže potravin a pašování zboží do ghetta). V Terezíně uzavřela sňatek se svým přítelem Egonem Forscherem. Když byl Egon přikázán v roce 1944 do transportu na východ, Markéta se do něj také přihlásila. Ihned po příjezdu do Osvětimi-Birkenau byla od manžela oddělena, v transportu se však setkala se svou sestřenicí Ilsou (později Maierovou), se kterou sdílela společný osud až do konce války. Přestože Markéta přijela do Osvětimi se zlomenou rukou, podařilo se jí shodou šťastných okolností projít Mengeleho selekcí a byla určena na práci. Po šesti týdnech byla na podzim roku 1944 deportována do městečka Bad Kudowa ve Slezsku (dnes Kudowa Zdroj v Polsku) jen pár kilometrů od českého Náchoda. Tam byly ženy z transportu internovány v lágru  spadajícím pod koncentrační tábor Gross Rosen. Markéta pracovala v místní zbrojovce u frézy. Díky kontaktu s válečnými zajatci a nuceně nasazenými dělníky měla informace o blížící se frontě. V noci z 8. na 9. května velitelky SS jejich tábor opustily a Markéta spolu s dalšími vězeňkyněmi byla i díky pomoci českých povstalců z Náchoda osvobozena. Po válce se shledala se svým manželem a přestěhovala se za ním do Prahy. V „normálních“ podmínkách však jejich vztah nevydržel. Markéta vystudovala obchodní školu a provdala se za bývalého politického vězně, se kterým se seznámila během ozdravného pobytu v Karlových Varech. Po únoru 1948 rodina přišla o manželův obchod s lahůdkami, Markéta pracovala jako účetní v textilním velkoobchodu, vychovala dvě děti.