Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Glückseligová (* 1947)

• narodila se v Jihlavě 3. února 1947

• rodiče byli oba židovského původu, seznámili se v Haifě

• otec bojoval u Tobruku s generálem Klapálkem

• mnoho příbuzných rodičů zemřelo v koncentračních táborech a na následky věznění

• rodina se v roce 1947 usadila v Praze, otec pracoval v Koospolu, po únoru 1948 musel odejít

• zažila v dětství projevy antisemitismu

• rodina nebyla ortodoxní, ale navštěvovala pravidelně synagogu

• vystudovala střední zdravotní školu a roku 1967 nastoupila do Thomayerovy nemocnice

• od poloviny 70. let pracovala jako sestra na stomatologické klinice, pak v privátní stomatochirurgické praxi

• byla aktivní v Židovské obci v Praze

• bratr Petr se stal onkologem, od roku 1989 žije v USA

• s manželem měli dvě dcery, mladší se provdala za Izraelce

Židovskou rodinu Zuzany Glückseligové tragicky poznamenaly události druhé světové války ještě před jejím narozením. Přišla o prarodiče, tety, strýce, bratrance a sestřenice, nikdy nepoznala ani svou nevlastní sestru. Rodiče se krátce před jejím narozením vrátili z Palestiny, sama říká: „Já jsem made in Haifa.“ Jí a jejímu bratrovi dokázali zajistit hezké dětství. I když nebyli ortodoxní věřící, od školních let věděla o svém původu, s ostatními dětmi si hrávala v synagoze a o mnoho desetiletí později začala po osudech svých židovských příbuzných pátrat. 

Babička měla štěstí, dostala infarkt

Zuzana Glückseligová se narodila v Jihlavě 3. února 1947. Oba její rodiče byli židovského původu a během druhé světové války se jim podařilo uniknout nacistickým vyhlazovacím táborům. Takové štěstí ovšem nemělo mnoho jejich příbuzných.

Otec Arnošt Hausner měl dalších šest sourozenců. Všichni se dožili dospělého věku, ale druhou světovou válku přežili jen čtyři. Dědeček byl správcem pivovaru v Tovačově na Hané, zemřel během první světové války. Babička se s dětmi odstěhovala do Ostravy, kde Arnošt jako nejstarší syn začal podnikat a povedlo se mu vybudovat tři továrny a konzervárny ryb. Babička Hausnerová si koupila malý koloniál. Už tehdy zažili antisemitské nálady i pogrom. „Táta vyprávěl, že ti, kterým dávali v obchodě na dluh, jim pak ten krám vyrabovali,“ vzpomíná Zuzana Glückseligová. Otec se oženil roku 1937, s manželkou Heidi měli dceru Haničku. Rodinné štěstí však dlouho nevydrželo.

Na začátku druhé světové války odešla otcova sestra Greta do Kanady. Sourozenci Erich a Marta zahynuli v koncentračních táborech, s nimi kromě šestnáctileté Rút i jejich děti. Setra Eta trpěla v Osvětimi při pokusech Mengeleho, po válce odešla do Izraele, kde na následky věznění zemřela již začátkem 50. let. Otcova první žena Heidi se nejdříve ukrývala, pak odešla s dcerkou Haničkou dobrovolně do transportu a jejich život skončil v plynové komoře. „Babička měla štěstí, když přišli Němci, dostala infarkt a umřela,“ komentuje pamětnice osud otcovy matky, která tak paradoxně unikla transportům. 

Do Haify jela maminka osm měsíců

Otec pamětnice, Arnošt Hausner, prý v roce 1939 dal facku fašistovi, byl zatčen a uvězněn v Ostravě. „V ostravském vězení ale byl dělník, který pracoval u něj v továrně, a ten mu otevřel okno na záchodě a řekl, ať uteče. Můj táta přeběhl hranice do Polska. A tam se na něj nabalilo asi 40 nebo 50 lidí, přešli celé Polsko. On mi vždycky říkal, že byl v černém obleku, bílé košili a v černých polobotkách – tak, jak byl zvyklý chodit do svojí továrny. Do Ruska přišel jenom v cárech. A tam je hned zavřeli,“ popisuje jeho dramatickou cestu Zuzana Glückseligová.

V Sovětském svazu se později otec přidal ke generálu Karlu Klapálkovi, který vstoupil do československého zahraničního vojska, a odjeli do Afriky. Tam se po boku spojeneckých armádních sil účastnili bitvy u Tobruku. Bratr Bedřich bojoval v řadách 1. československého armádního sboru (tzv. Svobodově armádě) u Sokolova, spolu s bratrem Janem, který padl poblíž Dukly. Arnošt Hausner s britskou armádou odešel z Afriky na Střední východ a v tehdejší Palestině, kam jezdil za sestřenicí, potkal svou druhou ženu. 

Maminka Zuzany Glückseligové, Elsa rozená Müllerová, pocházela z rakouského Klagenfurtu. Tam odešel dědeček Josef Müller z rodné Světlé nad Sázavou, když nešťastnou náhodou vyrazil oko profesorovi a byl vyloučen ze všech škol v Čechách. V Klagenfurtu se mu dařilo dobře, oženil se se 17letou dívkou a měl továrnu na likéry. Jako mladí rodiče byli dosti bohatí a velmi pokrokoví, své děti vedli ke zdravému životnímu stylu a sportu. Maminka pamětnice měla ještě o dva roky mladší sestru Gerti, která před válkou emigrovala do Londýna, a o 12 let mladšího bratra Františka. „Maminka vzpomínala, že museli ráno vstávat v šest a běhat po lese, babička jim dávala čerstvou zeleninu, to nebylo obvyklé. Plavali v jezerech, lyžovali a bruslili. Takže byla v dobré kondici a to se jim pak hodilo,“ říká Zuzana Glückseligová. 

Roku 1939 se nemocný dědeček Müller vrátil do Světlé, kde krátce nato zemřel. Ostatní získali v Rakousku víza do Šanghaje. Babička se však rozhodla následovat manžela, odjela do Československa, s transportem pak do Terezína a tam její stopy končí. Elsa a František Müllerovi se na lodi plavili do Haify. Po dramatické cestě přes Rumunsko dorazili po osmi měsících k palestinským břehům, kde se loď potopila, nešlo však o známou Patrii s podobným osudem. Jen díky tomu, že byli zdatnými plavci, dokázali se zachránit. Bratr bohužel zakrátko zemřel na tyfus. 

Elsa Müllerová musela začít pracovat. „Maminku dali do prádelny a ona se tam rozbrečela, nikdy v životě neviděla špinavé prádlo, na to měli doma služky, tak jí našli práci v recepci hotelu,“ směje se pamětnice. V hotelu pak došlo k setkání jejích rodičů. Rodiče po válce z Haify odešli, zejména otec se chtěl vrátit do Československa, aby zjistil, kdo z jeho příbuzných přežil. 

Do školy mě nevzali, protože jsem nevážila osmnáct kilo 

Přestože Zuzana Glückseligová říká: „Já jsem made in Haifa,“ světlo světa spatřila v únoru 1947 v Jihlavě, kde bydlela sestra tatínka. Ten doufal, že dostane zpět své konzervárny a rybárny, ale nestihl je převzít. Nejprve pracoval v Krušných horách jako národní správce podniku svého konkurenta, pak se stal zaměstnancem firmy zahraničního obchodu Koospol a jako zástupce pro rybí výrobky cestoval do zemí severní Evropy. Už v roce 1946 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), protože měl silné sociální a levicové cítění. Přestěhovali se do pěkného bytu na Vinohradech v Záhřebské ulici.

O rok a dva dny později se narodil mladší bratr Petr, a možná proto rodiče neodešli po únorovém převratu v roce 1948 s miminkem do emigrace. Brzy na ně dopadly represe nového režimu. Tatínka vyhodili z práce, rok nemohl sehnat jinou a zachránil je prodej rodinné sbírky známek. Potom ho zaměstnali v Elektromontážních závodech jako technického úředníka. „Máma neuměla česky, takže byla doma. Na těch Vinohradech, to byl moderní dům. Já nikdy nezažila, že by netekla teplá voda, že bychom neměli telefon, to v té době byl maximální přepych. Ale když vypnuli topení a neměli koks, v tom bytě prostě byla zima. A máma vždycky říkala: ‚Děti, my jsme chudí.‘ Říkala nám to jako děsné dobrodružství. Pro ni to bylo dobrodružství, že ona je teď chudá,“ vypráví pamětnice. Maminka s dětmi mluvila německy nebo na veřejnosti raději anglicky, proto děti před nástupem do školy češtinu dobře neovládaly.

Malá Zuzanka měla jít do první třídy v roce 1953, ale nestalo se tak. „Já jsem byla droboučká holčička. Tenkrát se nedělaly žádné testy. Tak mě zvážili a zjistili, že nevážím ani 18 kilo, do školy mě nevzali, musela jsem jít s Petrem o rok později a pak si všichni mysleli, že jsme dvojčata,“ vypráví. Chodili do dnešní Základní školy Jana Masaryka. Na dětská léta prožitá na Vinohradech ráda vzpomíná, tehdy fungoval v Gröbeho vile v Havlíčkových sadech Ústřední dům pionýrů a mládeže, s bratrem tam navštěvovali kroužky a knihovnu. „Tam jsme strávili dětství a lítali jsme po celé čtvrti,“ dodává. 

V synagoze jsme si jako děti hráli

Nezažívala však jen hezké chvíle. Jednou na ni a bratra děti pokřikovaly: ‚Žide, žide, čert si pro tě přijde.‘ Tehdy jim rodiče doma podrobně vysvětlili vše o jejich židovském původu. Navštěvovali synagogu v Jeruzalémské ulici, i otec tam docházel každý týden, přestože byl v komunistické straně. „Já jako malé dítě jsem chodila do synagogy, s mámou na ty vysoké svátky. Ona si tam chodila pokecat. Ženské seděly nahoře, popovídaly si, měla tam spoustu kamarádek. A když byl maskir, což je modlitba za mrtvé, tak tam děti nemají být. Byla tam malá místnůstka, kam se všechny děti nacpaly. A tam jsme si hráli a rvali jsme se. Byl tam jeden dřevěný houpací kůň, o toho jsme se vždycky rvali,“ vzpomíná. 

V době zinscenovaných procesů 50. let, které byly motivovány antisemitismem, zejména během procesu s Rudolfem Slánským, měl otec obavy a připravil si tašku s věcmi pro případ zatčení. K tomu nedošlo a kupodivu ani později podle slov pamětnice rodinu Hausnerových neobtěžovala Státní bezpečnost (StB). Zuzana Glückseligová se domnívá, že je chránilo částečně otcovo členství v KSČ a také fakt, že on i jeho bratři bojovali ve Svobodově armádě po boku Rusů. 

Po ukončení školní docházky toužily obě Hausnerovy děti po studiu na jedenáctiletce, tehdejší obdobě gymnázia. Bratr Petr chtěl studovat medicínu, ona archeologii. Jejich třídní učitel však odmítl dát doporučení oběma. Zuzana Glückseligová se z nedostatku jiných možností přihlásila na střední odbornou zdravotní školu, kam ji k jejímu překvapení přijali, a povolání zdravotní sestry si nakonec zamilovala. Bratr Petr vystudoval medicínu, což bylo jeho snem už od tří let, a stal se uznávaným onkologem. 

Na prvním místě se cítím jako Židovka

V roce 1965 měla příležitost jet za sestrou své matky do Londýna, kde strávila šest týdnů, dostala i nabídku k sňatku, ale vrátila se do vlasti. Rodina silně prožívala válku v Izraeli v roce 1967, protože tam žili otcovi příbuzní. Po maturitě v tomto roce nastoupila do práce v Thomayerově nemocnici v Krči, na oddělení dětské psychiatrie. Tam zažila i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, což pro ni a její rodinu znamenalo velký šok. Dostali nabídku od tety emigrovat do Londýna, ale nevyužili ji. Otec, který vkládal naděje do reformních snah pražského jara, byl zklamaný a ze strany vystoupil, v socialismu však až do své smrti viděl spravedlivý sociální systém. Zuzana Glückseligová si vzpomíná, že v nemocnici se tehdy nějakou dobu ukrýval František Kriegel, který jako jediný v Moskvě nepodepsal protokol o „bratrské pomoci“. 

Roku 1968 se pamětnice vdala za Alexandra Glückseliga, který nebyl židovského původu. Téhož roku se jim narodila dcera Andrea s mentálním postižením. Proto nemohla pracovat na směny a po krátkém zaměstnání v telefonní ústředně a Datastavu našla v polovině 70. let na dalších 13 let uplatnění a profesní naplnění na 1. stomatologické klinice v Kateřinské ulici. Po roce 1989 byla zaměstnaná v privátní stomatochirurgické praxi na poliklinice na Žižkově, kde zůstala až do důchodu. Později měli ještě dceru Barboru. 

Do KSČ nikdy ona ani manžel nevstoupili. Ačkoli s režimem nesouhlasili, nepodepsali žádnou petici proti němu ani nechodili na demonstrace na konci 80. let. Nadále navštěvovali Židovskou obec v Praze, kde byla pamětnice činná i v době nahrávání v roce 2025. Pád komunismu v listopadu 1989 uvítala s nadšením. Jen těsně před sametovou revolucí odjel bratr Petr do USA na odbornou stáž jako lékař. Od té doby žije ve Washingtonu, ale udržuje se sestrou těsné vztahy i na dálku.

Zuzana Glückseligová s manželem po revoluci hodně cestovala, mnohokrát navštívili Izrael, který je pro ni skutečně zemí zaslíbenou. Její dcera Barbora se provdala za Izraelce a jeho rodinu v rodné zemi navštěvovali. Na závěr rozhovoru vyjádřila pamětnice své zklamání z politického vývoje ve světě a zejména z antisemitismu, který znovu vyplul na povrch v souvislosti s teroristickými útoky hnutí Hamás. „Já se na prvním místě cítím jako Židovka a teprve až potom jako Češka,“ říká. V roce 2025 žila Zuzana Glückseligová v Praze.