Miloš Nevoral

* 1929

  • „V tu dobu jsem se zrovna potkal s ředitelem v Pražské ulici a šli jsme na náměstí. A to už přijížděli od Hrádku Sokolskou ulicí nahoru, už se střílelo. A on mi říkal: ‚Musíš tady na podniku zůstat, budeš tady hlídat, co se bude dít, já musím jít.‘ Nevím, kam šel. Tak mě tam nechal a byl jsem tam třicet šest hodin a hlídal jsem telefony, co a jak. Protože se taky jednalo o zásobování a tak dále. Protože podnik spadal pod Ústí nad Labem. Takže dostával instrukce, co kde a jak zajištovat zásobování. Tenkrát byla tendence, že třeba ředitel vodárny vyhlásil: ani jeden litr vody. U nás zase bylo, že jim nedáme potraviny. Lidi byli prostě nadšení. Jenže pak se to bohužel všechno obrátilo, že tady zůstali na věčné časy.“

  • „Lojzík, který byl u vládního vojska, byl odsouzený k doživotí. A pamatuju si přesně, protože jsem se toho zúčastnil jako divák, když byla Herta po odsouzení soudem pověšená, byla potom dána na rakve, naložena na náklaďák, a ten Lojzík si na tu rakev sedl a vezli je do Jihlavy.“

  • „Ale protože to bylo potlačený gestapem z Jihlavy, lidi se rozutekli, ale bohužel čtyřicet lidí, co tam bylo, včetně mých čtyř starších spolužáků, tam padlo. Z jedné rodiny a jmenovali se bratři Bílkové, všechny jsem je znal. Josef, který byl nejstarší, byl vyučený obchodní příručí. Druhý Bedřich byl vyučeným kovářem a nejmladší byl vyučený krejčí. Šestého května pro ně k jejich rodinnému domu přijelo gestapo s tankem. Otec to viděl, přeskočil přes plot, schoval se za plotem a říká: ‚Všechno špatný‘. Všechny čtyři kluky sebrali, odvezli je na radnici a před radnicí je postříleli.“

  • "Když přijeli do Třeště, tak samozřejmě zabrali obchod a tak dál. A byla měna, jedna koruna, jedna marka. A pak byla jedna ku deseti, to znamená, že marka měla hodnotu deset korun. A oni přišli k řezníkovi Šmídovi a chtěli kousek salámu. Vyndali marku a on jim dal celé kolo salámu za těch deset korun. Jinak salám stál, ten točený, někde kolem šesti korun. Přišli k Bínovi, k pekařovi, to bylo v Nádražní ulici, ten měl nejlepší rohlíky z Třeště, a víte proč? Protože on ty rohlíky zadělával kozím mlíkem. A to byla specialita. A on měl rohlíky - šest rohlíků za korunu dával. Jinak byly rohlíky po dvaceti halířích."

  • "Samozřejmě že si pamatuju ještě, jak přijížděl transport vojenský, protože kolem Jihlavy už byly ty mosty všechny vyházené partyzány. Tak už na tu západní frontu, respektive už byl příjezd jen z Kostelce na Třešť, na Telč, na Slavonice. Jednou přijel ten obrněný vlak do Třeště a zůstal stát v Třešti, protože neměl dostatek páry, tak tam zůstal stát. A to už bylo v roce 1945 a najednou přiletěli hloubkaři. Víte, co to byli hloubkaři? To byli američtí nebo angličtí letci a měli takové dvoukřídlé ty trupy. Většinou v tom lítali černoši a ti lítali za lesy, využívali těch vln a stříleli ty lokomotivy, ničili ty transporty, co jeli už ty obrněné. A taky jednou v Hodicích napadli ten vlak a rozstříleli lokomotivu."

  • "Před komunisty utekl do zahraničí konkrétně můj bratr třeba. Několik kluků kamarádů se dohodlo, že půjdou za Baťou do Kanady, do Ameriky. Tak šli a nakonec byli prozrazeni a na hranicích je chytili a byli uvězněni v Plzni na Borech. Odtamtud se dostali do lágru tady do Mimoně a odtamtud je poslali do dolu do Ostravy do Karviné, to byl armádní důl. A také se tam říkalo, kdo tam je, návrat nežádoucí."

  • "A u toho jednoho papírníka nahoře bydlel pan farář, který nás vyučoval a jmenoval se Chalupa. Ale ten byl tak přísný, že nosil v aktovce rákosku. To byla fišpanka, stočená taková. A museli jsme tak poslouchat, tam se nesmělo ani hnout. V lavicích jsme seděli po třech většinou. Po třech. A to když on vytáhl někoho z té lavice a musel jít na stupínek, tak musel zase ten jeden vystoupit z té lavice a takhle to bylo. Jinak na kreslení a na krasopis jsme měli pana ředitele a museli jsme mu chodit dolů do ředitelny pro housle. A taky se jednou stalo to, že jsem šel a ty housle jsem mu přinesl na stůl a někdo z kluků mu hodil do houslí dvacetník. A on začal hrát a teď mu to, jak se říká, nešlo a on se tak rozčílil, že tím smyčcem práskl a přerazil ho. Tak takoví jsme byli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Třešť, 28.10.2021

    (audio)
    délka: 01:56:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 24.11.2022

    (audio)
    délka: 01:55:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 3

    Liberec, 10.02.2023

    (audio)
    délka: 52:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Viděl poslední veřejnou popravu ženy. Nacistku oběsili u zámku v Třešti

Na vojně
Na vojně
zdroj: Archiv Miloše Nevorala

Miloš Nevoral se narodil 1. září 1929 v obci Třeštice na Vysočině. Vyrůstal se čtyřmi staršími sourozenci, sestrou a třemi bratry. Pamatuje prvního prezidenta T. G. Masaryka. Na jeho památku ve škole pálil v září 1937 vatru. Po škole začal v roce 1944 pracovat na železnici, kde zažil na konci války nálety hloubkařů. V nedaleké Třešti vypuklo 5. května 1945 povstání, které však nacisté potlačili. Mezi popravenými byli i čtyři Nevoralovi starší spolužáci. V září 1946 viděl u třešťského zámku oběšení Herty Kašparové odsouzené za kolaboraci s nacisty mimořádným tribunálem k trestu smrti. Šlo o poslední veřejně popravenou ženu v Československu. Na konci roku 1946 se Miloš Nevoral přestěhoval do Liberce. Na severu Čech pracoval v prodejnách lahůdek a potravin. V roce 1968 dvakrát donesl občerstvení do rozhlasu, kde v první dny okupace pracoval Václav Havel. Později vedl prodejnu potravin Dunaj. Do důchodu odešel v září 1989. V roce 2023 žil v Liberci.