„A já jsem odjel odtamtud [z brigády ve Frankfurtu nad Mohanem] o pár dnů dřív do Ženevy, kde jsem navštívil poprvé v životě svýho strýce. Tam jsem se setkal s rodiči, kteří tam přijeli taky, a pak jsme se vrátili 20. srpna do Mimoně. Moje bývalá učitelka, profesorka češtiny a její manžel, profesor latiny, k nám přišli na návštěvu a my jsme jim to vyprávěli jako velkou věc, toho 20. srpna, jak jsme byli v tom Švýcarsku a co to tam všecko bylo a jak to tam vypadá. Oni odešli domů asi v 11 hodin, my jsme šli spát a asi ve dvě hodiny nás vzbudil strašnej rámus. Máma s tátou měli ložnici vzadu v zadním traktu toho domu a my jsme taky měli dětskej pokoj jako vzadu a táta říkal: ,Prosím tě, běž se podívat, co se to děje.´ A já jsem se šel podívat tedy dopředu a kouknul jsem z okna, to bylo na hlavní ulici, a teď vidím, že jely tanky, tak jsem se klidně vrátil zpátky a říkal jsem: ,Tati, je nějaký vojenský cvičení, jedou nějaký tanky.´ ,Tak dobře, tak jdeme spát.´ A ve čtyři hodiny byl furt rachot dál. Tak táta říká: ,Prosím tě, běž se tam podívat.´ Tak já jsem se šel podívat zase, říkal jsem: 'Furt jedou ty tanky, co by naše armáda měla tolik tanků, to není možný.´ A teď jsme najednou uviděli, jak se začalo rozednívat, jak mají to válečný malování na sobě a teďka k nám do těch oken mířili. Teď jely ty obrněný transportéry takový jako německý hakly, co mají ty pásy vzadu a vepředu ty kolečka, no, a v tom seděli ty vojáci a mířili nám samopalama do oken. Tak jsme si pustili rádio a zjistili jsme, co se děje.“
„A v rámci studia práv se [strýc Oldřich Černý] dostal do vedení spolku Všehrd, kterej byl blízkej České straně národně sociální – tam se angažoval velmi silně. Takže když přišel únor čtyřicet osm, tak byl vyakčněn z právnické fakulty. V roce čtyřicet devět musel nastoupit na brigádu na sena. V rámci tý brigády si to nějak obhlídl, asi nadvakrát někde v oblasti Chebu s pomocí evangelického faráře nějakýho – myslím, že se jmenoval Kučera, nejsem si tím jistý – se mu podařilo napodruhý přejít hranici do západního Německa.“ – „Čili u Chebu někde?“ – „Někde u Chebu.“
„Za okupace, bylo to právě – dneska se to slaví jako Den sokolstva. Teď mě neberte za slovo, je to v říjnu, myslím, 10. října. Já jsem si nevzal s sebou materiál, abych to řekl úplně přesně. Já myslím, že to je 10. října. (Památný den sokolstva se slaví 8. října, pozn. ed.) A to je den, kdy Němci sebrali všechny vedoucí představitele Sokola, myslím, že jich bylo 64, v noci. (Celkem bylo v noci ze 7. na 8. října 1941 zatčeno na 1500 činovníků, pozn. ed.). Odvezli je do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli nějakou dobu a pak je přetransportovali do Osvětimi a myslím, že se jich vrátilo šest.“ – „A váš dědeček se vrátil?“ – „Můj dědeček [Otakar Černý] se nevrátil, zemřel tam. Takže pro tu rodinu to bylo za války velmi těžký, měli jakožto příbuzní dědečka, který byl v koncentračním táboře, omezenej příděl těch lístků potravinových. Babička byla velmi statečná žena, a když ještě byl ten dědeček v tý Malý pevnosti v Terezíně, tak ona za ním jela ilegálně, překročila vlastně v Litoměřicích nebo u Litoměřic hranici mezi protektorátem a Německou říší. V Litoměřicích na mostě čekala, protože oni ty vězně vyváděli na práci, a aby ho viděla, takže to byl jeden takovej statečnej čin, kterej udělala.“
Jaromír Neumann se narodil 16. května 1950 ve Varnsdorfu Věře a Jaromírovi Neumannovým. Matčin otec Otakar Černý se angažoval v Československé obci sokolské, v říjnu 1941 byl zatčen, transportován do Malé pevnosti v Terezíně a odtud do Osvětimi, kde v červnu 1942 zahynul. Bratr matky Oldřich Černý se angažoval v České straně národně sociální, v roce 1949 emigroval a zapojil se do exilových aktivit s cílem obnovit demokracii ve své rodné zemi. Jaromír Neumann žil od roku 1953 v Mimoni. V letech 1964–1968 studoval na tamním gymnáziu. V létě roku 1968 odjel do Frankfurtu nad Mohanem na výměnný pobyt s evangelickou mládeží. Poté navštívil poprvé svého strýce v Ženevě. S rodiči se domů vrátil v předvečer invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na podzim roku 1968 nastoupil v Praze na Matematicko-fyzikální fakultu (Matfyz) Univerzity Karlovy. V dalších letech se účastnil filozofických debat se studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Po škole našel zaměstnání ve Státním výzkumném ústavu ochrany materiálu, kde působil až do roku 1990. Během normalizace se účastnil biblických hodin faráře Jaroslava Vettera ve Střešovicích, kde se díky Martinu Fendrychovi dostal do kontaktu s disentem a pomáhal s šířením zakázaných tiskovin. Účastnil se demonstrace 17. listopadu 1989, zásahu pořádkových jednotek unikl. V zaměstnání spoluzaložil Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. Roku 1990 se zapojil do činnosti Občanské demokratické aliance (ODA). Roku 1992 byl zvolen předsedou ústředního sněmu a zároveň i místopředsedou strany. Brzy však z politiky odešel. V roce 2025 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
