Ing. Klement Neugebauer

* 1937

  • „To říkal tatínek, že už to věděli předem, že v ten a ten den mají být v té hospodě, to se říkalo u Acksteinerů, pan Acksteiner, to byl majitel té hospody, a tam že mají sraz. Tam vím, že táta, to bylo hned ráno, dopoledne tam šel a vrátil se pak večer. A co se tam dělo, to vím teda z vyprávění táty, že tam postupně... To bylo tak zařízené, že ti hlavní, co soudili, seděli u stolu, a pak tam ležela pryčna a z každé strany byl jeden ten gardista s pendrekem. A teď každého volali jednotlivě a zpovídali je. A prostě byly to věci, které se asi dozvěděli od nějakých místních lidí, kteří jim to řekli, nebo to byly nějaké menší záminky, které je opravňovaly potom je nasadit, aby dostali nějaké to bití. A tak snad, jak táta říkal, jak jsme se dozvěděli potom, snad těch pět ran dostal snad každý, to bylo minimum. A pak to bylo deset ran, patnáct, dvacet nebo dvacet pět ran. No a v naší vesnici byli popraveni jen dva. A táta, tomu dávali vinu za to, že prý bránil Rusákům, když tam byli, nějak prostě jim nevyhověl dobře, jak by se mělo vyhovět ruským vojákům.“

  • „Ono to vlastně začalo tím, že ty důlní podniky, kterých bylo asi šest, důl Ležáky, tak ty prostě postupovaly. A ten kostelík byl ponechán vlastně sám od sebe a ta dráha pro něj, to bylo vlastně připravováno, to byly čtyři kolejiště, takové ty dvojice, a ty držely ty stěny, ty venkovní koleje, a ty tři koleje držely ty sloupy. A to se všechno podbetonovávalo. A pak se pod to podstrčily, to bylo padesát tři ironických podvozků, dodávka z Francie – ty přední brzdit, ty potom tlačit. Nebo táhnout a tlačit. A ty podvozky byly tak udělané, že když nějaká kolej začala klesat nebo se pohybovat, tak ty to vyrovnávaly samy, pořád do té roviny nebo rovnováhy. A to bylo sledováno, to jelo dost dlouho, celá ta cesta byla. Takže jsme to celkem... I když sám farář za mnou přišel, povídá: ‚Tak vy nechcete, ty bohoslužby tam nepovolíte?‘ A já jsem mu řekl, poněvadž jsem sám křesťansky vychován a měl jsem taky zájem, aby to znovu bylo uvedeno pro církevní účely a bohoslužby, že ten náš vedoucí Zmeškal, to byl zase velký komunista, poněvadž dělal vedoucího odboru, a ten řekl: ‚Žádné bohoslužby už tam nebudou, my jsme jim opravili ten kostel u Vtelna, tam si můžou ty babičky chodit.‘“

  • „Pak to bylo, to přišli čtyři zase, ti si sedli kolem stolu a táta si s nimi vyprávěl, jestli mluvili poloněmecky, polorusky, prostě nějak si rozuměli trošku, a máma, než jim uvařila polévku, to trvalo dlouho, protože elektriku jsme neměli, tak to byla asi hodina, pak dostali polévku. Hned na začátku ti Rusáci, my tam byli taky jako děti, tak z kapsy vytáhli hrstku cukru, udělali nám takové houfečky před námi a my to lízali. A to byli asi nějací Ukrajinci, to nebyli tak špatní lidé, a jak tak seděli, tak potom tu polívku snědli a my jako děti chtěli, aby až půjdou ven, aby vystřelili do vzduchu. A vím, že jeden z těch Rusáků, když dojedli, tak chtěli nějakou tu kořalku a táta žádnou neměl, a jeden ten Rusák se ztratil – máma šla dojit potom, když to uvařila, šel za ní do chlíva a tam byl nějaký rozruch, a to jsem se dozvěděl až později v Německu, když jsem tátu vezl, když vyprávěl, tak že ten jeden Rusák už měl mámu pod sebou a on ji prý vytrhl z tohohle a dal si ji za sebe a teď se postavil proti němu. A on taky vystřelil do vzduchu nebo do stropu v chlívě a ti Rusáci ostatní, když to viděli, tak mu spíš zabránili, aby neblbnul, že dostali u nás najíst, takže k ničemu nedošlo. No a pak odešli. Pak zase byli u nás Rusáci, to zas já jsem byl sám doma, měl jsem hlídat posledního syna, to byl Josef, tomu byly tři roky nebo dva roky, on byl čtyřicet tři rozený, a ležel v postýlce a rodiče byli s ostatníma na poli. A když přišli, to byli asi tři, měl jsem hrozný strach, když jsem viděl, že bouchají do dveří, tam to prorazili a já jsem utekl zadem do té kůlny a teď jsem měl strach, co bude s Josefem. A byli tam možná pět minut, deset minut, odešli, tak běžím rychle, co tam, a Josef tam klidně spal dál, nic se mu nestalo, tak jsem byl hrozně šťastný. Tak to byl taky případ. Pak třeba přišla k nám jednou jedna paní, taková starší, a s mámou si vyprávěla, že tam má už tři dny tři Rusáky, že už to nemůže vydržet, jestli by mohla přijít k nám spát. Tak táta, že jo, tak spala u nás potom, ta paní. No, nebo jsem viděl, jak... Vždycky se ptali táty, děvčata, děvčata kde jsou? A táta to nechtěl prozrazovat, říkal, že to nezná. Ale vím, že pod námi bydlely, těm bylo asi tak sedmnáct a devatenáct let, to se pamatuji, jak jedna... najednou takový křik a jedna vyběhla a utíkala do polí. A tři Rusáci za ní, povalili ji, dohonili a táta nás zahnal domů, abychom se na to nedívali. Tak takové případy mi zůstaly taky zakotvené hodně, co se to dělo, ty ženy co zkusily. Tak to bylo během té doby, co tam byli ti Rusáci, těch patnáct dní asi. A když odešli, tak vím, že jsme si všichni, nebo rodiče, tak nějak oddechli rozhodně. No ale to právě potom bylo daleko horší, jak přišla ta Revoluční garda.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.07.2018

    (audio)
    délka: 01:55:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 24.07.2018

    (audio)
    délka: 43:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pouto k domovu, to je daleko víc než peníze

Portrét zhruba v šestnácti letech
Portrét zhruba v šestnácti letech
zdroj: archiv pamětníka

Klement Neugebauer se narodil 12. srpna 1937 v Neratově - Bärnwaldu v Orlických horách do početné rodiny malorolníků. Otec hospodařil, hrál na trubku a působil jako kapelník, během války byl krátce vězněn za zpochybňování vojenských úspěchů Říše. Strýc a bratr byli odvedeni do Wehrmachtu, bratr prožil několik let jako zajatec v Sovětském svazu. Na jaře roku 1945 byl Klement svědkem řádění vojáků Rudé armády a Revolučních gard, v následujících letech pak trpěl kvůli svému národnostnímu původu. Vyučil se zedníkem, po svatbě si doplnil vzdělání na střední škole v Děčíně a roku 1968 absolvoval obor ekonomika a řízení stavebních podniků na ČVUT v Praze. Pracoval v Mostě jako zedník, mistr na stavbách a projektant. V roce 1968 se stal ředitelem ekonomického oddělení okresního odboru školství, odmítl však vstoupit do KSČ, takže jej po dvou letech přeřadili na post inspektora pro památky a ochranu přírody. Podílel se na přípravě a realizaci přesunu chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě, poté působil v místním odboru výstavby v Benešově.