„Pak to bylo, to přišli čtyři zase, ti si sedli kolem stolu a táta si s nimi vyprávěl, jestli mluvili poloněmecky, polorusky, prostě nějak si rozuměli trošku, a máma, než jim uvařila polévku, to trvalo dlouho, protože elektriku jsme neměli, tak to byla asi hodina, pak dostali polévku. Hned na začátku ti Rusáci, my tam byli taky jako děti, tak z kapsy vytáhli hrstku cukru, udělali nám takové houfečky před námi a my to lízali. A to byli asi nějací Ukrajinci, to nebyli tak špatní lidé, a jak tak seděli, tak potom tu polívku snědli a my jako děti chtěli, aby až půjdou ven, aby vystřelili do vzduchu. A vím, že jeden z těch Rusáků, když dojedli, tak chtěli nějakou tu kořalku a táta žádnou neměl, a jeden ten Rusák se ztratil – máma šla dojit potom, když to uvařila, šel za ní do chlíva a tam byl nějaký rozruch, a to jsem se dozvěděl až později v Německu, když jsem tátu vezl, když vyprávěl, tak že ten jeden Rusák už měl mámu pod sebou a on ji prý vytrhl z tohohle a dal si ji za sebe a teď se postavil proti němu. A on taky vystřelil do vzduchu nebo do stropu v chlívě a ti Rusáci ostatní, když to viděli, tak mu spíš zabránili, aby neblbnul, že dostali u nás najíst, takže k ničemu nedošlo. No a pak odešli. Pak zase byli u nás Rusáci, to zas já jsem byl sám doma, měl jsem hlídat posledního syna, to byl Josef, tomu byly tři roky nebo dva roky, on byl čtyřicet tři rozený, a ležel v postýlce a rodiče byli s ostatníma na poli. A když přišli, to byli asi tři, měl jsem hrozný strach, když jsem viděl, že bouchají do dveří, tam to prorazili a já jsem utekl zadem do té kůlny a teď jsem měl strach, co bude s Josefem. A byli tam možná pět minut, deset minut, odešli, tak běžím rychle, co tam, a Josef tam klidně spal dál, nic se mu nestalo, tak jsem byl hrozně šťastný. Tak to byl taky případ. Pak třeba přišla k nám jednou jedna paní, taková starší, a s mámou si vyprávěla, že tam má už tři dny tři Rusáky, že už to nemůže vydržet, jestli by mohla přijít k nám spát. Tak táta, že jo, tak spala u nás potom, ta paní. No, nebo jsem viděl, jak... Vždycky se ptali táty, děvčata, děvčata kde jsou? A táta to nechtěl prozrazovat, říkal, že to nezná. Ale vím, že pod námi bydlely, těm bylo asi tak sedmnáct a devatenáct let, to se pamatuji, jak jedna... najednou takový křik a jedna vyběhla a utíkala do polí. A tři Rusáci za ní, povalili ji, dohonili a táta nás zahnal domů, abychom se na to nedívali. Tak takové případy mi zůstaly taky zakotvené hodně, co se to dělo, ty ženy co zkusily. Tak to bylo během té doby, co tam byli ti Rusáci, těch patnáct dní asi. A když odešli, tak vím, že jsme si všichni, nebo rodiče, tak nějak oddechli rozhodně. No ale to právě potom bylo daleko horší, jak přišla ta Revoluční garda.“
