profesor Ing. CSc. Jiří Němeček

„Demonstraci jsme nechtěli svolávat na žádné místo – třeba před radnici – protože to by bývalo bylo možné asi rychle rozehnat, rozprášit. Tak se zvolil takový zajímavý způsob protestu, že všichni si na sebe oblékli takové papírové šaty a na ně si napsali heslo, které vyjadřovalo protest. Chodili jsme v dlouhém štrúdlu skrz celé město a věděli jsme, že kdyby na nás někdo vyběhnul, tak že jsme měli možnost šaty roztrhnout, zmuchlat, zahodit a utéct. Něco podobného jako tenkrát, když jsem zmínil ten 21. srpen v roce 1969, kdy všichni utíkali. Hned po nás stříleli slzný plyn, rozbili půl Pražské, výkladní skříně dole byly samozřejmě na padrť. To všechno svedla tehdejší propaganda na oprávněný bojkot, ale z jejich hlediska samozřejmě špatný, a rezistenci kapitalistických renegátů – v hantýrce, jakou tenkrát používali. Ale myslím si, že akce byla úspěšná, a tenkrát, když se vrátím k té demonstraci, většina lidí viděla, že mladí jsou tomu ochotní něco věnovat i riskovat. Byla to trošku výzva, aby se nevzdávali a nerezignovali, ale nakonec ten režim, organizované násilí, zvítězilo nad vůlí národa.“

„Pamatuji si to obrovské nadšení a řadu takových historek, kdy někdo říká, že český národ není výjimečný národ – tak já si myslím, že v některých ohledech jsou Češi úžasní. Uvedl bych jeden příklad. Když sem přišli Rusové, Liberec byl plný tanků – dnešní Sokolskou ulicí odspoda až nahoru. A my jsme tenkrát stáli před budovou, která tam v té době nebyla, před restaurací Ambiente, a všude byla hromada vozidel, tanků, náklaďáků a všechno bylo prošpikované lidmi, kteří se snažili ruským vojákům vysvětlit, o co jde, proč sem přišli a tak dále. Ale nikdo na ně nebyl vulgární, lidi se doopravdy snažili je přesvědčit o tom, že přišli někam, kde nikdo nestál o to, aby přišli. A opět je to úžasná paralela s tím, co se v současné době děje na Ukrajině, zejména na jihu – dnes už obsazeném. A představte si, že nějací lidé sundali z jednoho tanku bednu s municí a nesli ji pryč. Dav se na ně sesypal a říkal: ‚Neblázněte, vždyť ty vojáky obviní, že přišli o munici, a zastřelí je!‘ A dav je dohnal k tomu, že okupantům vrátili munici nazpátek. A já toto považuji za neuvěřitelný příklad toho, jak jsou Češi výjimeční. A myslím si, že těžko by se hledal národ, který by se mohl něčím takovým pochlubit – že v nich zůstala lidskost i v těch nejtěžších dobách české historie.“