profesor Ing. CSc. Jiří Němeček

* 1947

  • „Přišla za mnou naše sekretářka, plakala a říkala: ‚Jirko, máš jít na 28. říjen.‘ To je to místo, kde v Jablonci je městská policie, dřív tam bylo SNB. A už se se mnou loučila, protože říkala: ‚Teď to s tebou dopadne špatně.‘ A já jsem tam přišel a taková ta klasika, že si člověk sedne doprostřed místnosti, kde není nic, jenom židle, nějaký stolek, a pak přišel tenhle člověk a začal se mě vyptávat, co vlastně dělám špatného, ale já jsem v té době doopravdy neměl ani potuchu o tom, o čem ten člověk mluví, proč tam jsem. Na té policii jim tehdy samozřejmě šlo o to, aby byl člověk nejistý, aby ho dokázali [přimět] k přiznání k něčemu, co třeba ani neprovedl. A když to trvalo asi hodinu, tak najednou řekl: ‚Víte, my máme problém. Dostali jsme na vás už druhé udání a jsme teď v takové blbé situaci. Na nás se tlačí, abychom to vyřešili, ale my nevíme, co jste vlastně provedl?‘ A já jsem říkal: ‚Já jsem nic neprovedl, nevím, o čem to pořád mluvíte...‘ A on pokračoval a říká: ‚Víte, on to na vás asi napsal nějaký Němec nebo někdo německy mluvící, to nebyl Čech.‘ A mně to v ten okamžik došlo, protože sousedka, která na nás napsala udání, byla Slovenka. A ona byla ze Slovenska, měla slovenské školy, takže česky psát neuměla. V ten okamžik mi bylo jasné, odkud vítr vane, co tam na nás asi napsala. Ale doopravdy neuvěřitelná pointa celé té záležitosti byla, že ten esenbák mi říkal: ‚Víte, pane, nebo soudruhu, kdybyste zjistil, kdo to na vás napsal, tak nám to hned řekněte.‘ A já jsem říkal: ‚To se spolehněte, že vám to řeknu.‘ Takže to byla doopravdy taková neskutečná zvrácenost toho režimu i hloupost lidí, kteří měli režimu sloužit, ale sloužili mu takhle hloupě, že ani nebyli schopní se dobrat pravdy.“

  • „Demonstraci jsme nechtěli svolávat na žádné místo – třeba před radnici – protože to by bývalo bylo možné asi rychle rozehnat, rozprášit. Tak se zvolil takový zajímavý způsob protestu, že všichni si na sebe oblékli takové papírové šaty a na ně si napsali heslo, které vyjadřovalo protest. Chodili jsme v dlouhém štrúdlu skrz celé město a věděli jsme, že kdyby na nás někdo vyběhnul, tak že jsme měli možnost šaty roztrhnout, zmuchlat, zahodit a utéct. Něco podobného jako tenkrát, když jsem zmínil ten 21. srpen v roce 1969, kdy všichni utíkali. Hned po nás stříleli slzný plyn, rozbili půl Pražské, výkladní skříně dole byly samozřejmě na padrť. To všechno svedla tehdejší propaganda na oprávněný bojkot, ale z jejich hlediska samozřejmě špatný, a rezistenci kapitalistických renegátů – v hantýrce, jakou tenkrát používali. Ale myslím si, že akce byla úspěšná, a tenkrát, když se vrátím k té demonstraci, většina lidí viděla, že mladí jsou tomu ochotní něco věnovat i riskovat. Byla to trošku výzva, aby se nevzdávali a nerezignovali, ale nakonec ten režim, organizované násilí, zvítězilo nad vůlí národa.“

  • „Pamatuji si to obrovské nadšení a řadu takových historek, kdy někdo říká, že český národ není výjimečný národ – tak já si myslím, že v některých ohledech jsou Češi úžasní. Uvedl bych jeden příklad. Když sem přišli Rusové, Liberec byl plný tanků – dnešní Sokolskou ulicí odspoda až nahoru. A my jsme tenkrát stáli před budovou, která tam v té době nebyla, před restaurací Ambiente, a všude byla hromada vozidel, tanků, náklaďáků a všechno bylo prošpikované lidmi, kteří se snažili ruským vojákům vysvětlit, o co jde, proč sem přišli a tak dále. Ale nikdo na ně nebyl vulgární, lidi se doopravdy snažili je přesvědčit o tom, že přišli někam, kde nikdo nestál o to, aby přišli. A opět je to úžasná paralela s tím, co se v současné době děje na Ukrajině, zejména na jihu – dnes už obsazeném. A představte si, že nějací lidé sundali z jednoho tanku bednu s municí a nesli ji pryč. Dav se na ně sesypal a říkal: ‚Neblázněte, vždyť ty vojáky obviní, že přišli o munici, a zastřelí je!‘ A dav je dohnal k tomu, že okupantům vrátili munici nazpátek. A já toto považuji za neuvěřitelný příklad toho, jak jsou Češi výjimeční. A myslím si, že těžko by se hledal národ, který by se mohl něčím takovým pochlubit – že v nich zůstala lidskost i v těch nejtěžších dobách české historie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 15.03.2022

    (audio)
    délka: 01:56:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zašlou slávu Libereckých výstavních trhů probudil otevřením Technického muzea

Jiří Němeček na vojně v letech 1969/70
Jiří Němeček na vojně v letech 1969/70
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Němeček se narodil 30. ledna 1947 v Liberci. Vystudoval Strojní fakultu na Technické univerzitě tamtéž. Dne 21. srpna 1969 uspořádal s kamarády v Liberci studentskou demonstraci proti režimu. Po studiích pracoval dvacet tři let v podniku Autobrzdy, kde po sametové revoluci zastával funkci generálního ředitele. Následně přešel jako ředitel závodu do firmy Škoda Auto. V roce 2014 založil Technické muzeum v Liberci a stanul v jeho čele. V komunálních volbách v roce 2018 se stal lídrem kandidátky Hnutí ANO v Liberci. V letech 2018 až 2019 působil i jako náměstek primátora Liberce pro strategický rozvoj a dotace. Manželka Ivana se po sametové revoluci stala ředitelkou Jedličkova ústavu v Liberci. V roce 2022 žil Jiří Němeček v Liberci.