Hong Nhung Nechybová

* 1940  

  • „Měla jsem tenkrát devět nevlastních sourozenců od mých dvou nevlastních matek. Starší měla šest synů a mladší dvě dcery a jednoho syna. Měli můj velký obdiv, protože byli strašně chudí, neměli nic. Spali na rohožích, neměli žádný nábytek, voda byla jen na dvoře v malém soudku. Byla zelená, špinavá. Ptala jsem se táty, jak takhle můžou žít, a on říkal, že jsou zvyklí. Za komunistů musíme žít takhle. Neměl peníze a byl rád, že dostal aspoň tento byt. Tak to byl první šok, který jsem zažila.“

  • „V Alžíru na Sahaře. To bylo nejsvobodnější. Protože tam sice experti byli také sledováni, ale přece jen bylo to tam volnější. Volně jsme cestovali, volně jsme spolu mluvili, ženské mě měly rády, protože jsem je vozila autem, scházeli jsme se společně na koupališti, bylo to fajn. Neměla jsem strach, že mě někdo sleduje, že mě někdo udá. A ve Francii, to byla totální svoboda, když jsem tam žila s babičkou a tetou na začátku mého života.“

  • „Měla jste v 60. letech v Československu nějaké vietnamské přátele?“ – „Vůbec. V roce 1963 byla v Československu jen tři smíšená manželství. Já s Vláďou v Teplicích, další pár v Praze – ona právnička, on inženýr elektrotechnik, a v Brně byla Huen a její manžel byl doktor ORL. Takže jsem neměla nikoho. Jen občas jsme se sešli v neděli se studenty.“ - „Tehdy tady bylo málo Vietnamců – možná pár stovek.“ – „Ano, jen pár studentů. Nesměli se stýkat s českými rodinami. Ale protože já jsem byla výjimka, tak jsem za nimi na koleje mohla. Ale oni když šli ven, museli chodit po dvou. Sami jako jednotlivci nikam nesměli chodit. To byl asi pokyn shora. Když byli spolu, tak mluvili, jako by bylo všechno krásné, ale když jsme se na chvilinku ocitli sami, stěžovali si, že nemají volnost. Museli hlídat jeden druhého. To pro mě byla rána. Ale já jsem mezi ně nepatřila, tak jsem byla zticha.“

  • „Jak vám Vladimír pomáhal na dálku?“ – „Všechny peníze, které vydělal ve Vietnamu, mi tam nechal. Pak zjistil, že mi může posílat kilový balík týdně, tak mi posílal mléko, alespoň sušené. Protože dceru jsem krmila kondenzovaným mlékem. Neměla jsem právo na lístky.“ - „Neměla jste nárok na potravinové lístky?“ – „Jenom pro sebe, pro dceru ne, protože otec nebyl zapsaný v rodném listě, a paradoxní je, že jsem to chtěla, ale oni nedovolili ho tam zapsat, protože jsem nebyla vdaná. To bylo hrozné. Šla jsem na národní výbor a ptala se proč – prý nemám nárok. Všechno jsem kupovala na černém trhu. Kdyby mi Vláďa neposílal peníze, skončilo by to špatně. Posílal mi každý týden kilový balík – mléko, podruhé konečně plínky, potřetí zase trošku oblečení… A tak to šlo celý rok a půl. Takhle jsme žili na dálku. Bylo to hrozně tvrdé.“

  • „Vzali mě domů a to byl pro mě šok veliký. Protože v Paříži jsem žila jinak. On otec se vrátil z války a byl dost zchudlý, protože všechen majetek dědečkovi a celé rodině sebrali. Tak bydlel v takovém baráku, kde sice tekla voda, ale nebyla tam toaleta, jen suchý záchod, a to bylo pro mě strašné. Okamžitě jsem napsala babičce dopis, proč mi tohle udělala. Babička odepsala, že to je život a že musím poslouchat. (Jak jste žila ve Francii?) Žila jsem s babičkou a dědečkem a chodila jsem do školy. Byla jsem ve Francii od jedenácti, tedy šest sedm let... Francouzsky jsem se učila už doma ve Vietnamu. Pak jsem šla (ve Francii) do odborné školy na pánskou krejčovou. Ale nedostudovala jsem to. Chyběl mi jeden rok a tatínek mě chtěl zpátky domů. Přijela jsem a tam byla strašná chudoba. Dvě maminky, jedna měla šest kluků, druhá tři. Takže devět sourozenců nevlastních a můj jeden starší vlastní bratr. Taky byl chudý a nic neměl...“

  • „Neuměla jsem říct, co a jak, a byla jsem nakupovat, nejradši v samoobsluhách, ale tenkrát jich moc nebylo. Na maso se musela všude stát fronta. Když jsem šla do masny, stála tam fronta, vybírám, vybírám, najednou na mě vybafne prodavačka. ‚Co si přejete?‘ A já nevěděla, jak se řekne hovězí. Tak říkám: ‚Půl kila kráva.‘ Celý obchod se rozesmál. A já utekla. Vláďa (manžel) mě nutil, to bylo strašný pro mě – tenkrát existoval rozhlas po drátě – a on ho ráno zapnul a já nic nerozuměla. Přišel domů a zase: ‚Musíš, musíš se naučit,‘ říkal. A já: ‚Já vím, ale mně to nejde...‘ Hlavně skloňování v češtině. To je to nejhorší, když jsem tady padesát tři let a neumím pořádně...“

  • „Byl to pro mě šok, protože jsem žila ve Francii a měla jsem rodinu tam. Tetu, strejdu a bylo tam hodně Vietnamců. Ale tady ne. Tady jsem neměla nikoho. Jenom manžela. Řeč jsem neuměla... Taky jsem během čtrnácti dní shodila čtrnáct kilo. A od té doby jsem nebyla schopná přibrat. Měla jsem padesát devět. A pak to klesalo tak, že mě doktor vzal do špitálu na vyšetření, a nemohli zjistit, co to je. A taky se mi to podepsalo na psychice. Ale naučila jsem se s tím žít. Pak jsem měla dobrý sousedy, spoustu přátel a dostala jsem se z toho. Ale začátky byly strašné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, Hůrka, 28.08.2016

    (audio)
    délka: 02:32:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
  • 2

    Praha, 04.11.2016

    (audio)
    délka: 01:45:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha, 11.06.2018

    (audio)
    délka: 28:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky, když to bylo beznadějné, dopadlo to nakonec dobře

Nhung 17 let
Nhung 17 let
zdroj: archiv Nhung Nechybová

Hong Nhung Nechybová, rozená Vi, se narodila v Hanoji 4. dubna 1940 a pochází z významného feudálního rodu Vi. Když jí byl rok a půl, její matka zemřela na tuberkulózu a rodina se rozdělila. Otec vychovával staršího bratra a o Nhung se staraly tety s babičkou. Na začátku indočínské války, v roce 1945, dědeček s babičkou emigrovali do Francie. Nhung za nimi odjela v roce 1951. V jejích sedmnácti letech si ji otec vyžádal zpět do Vietnamu, a proto se s pomocí OSN v rámci repatriačního programu vrátila do vlasti. Po návratu prožila kulturní šok. Začala pracovat pro vietnamský geologický průzkum jako francouzsko-vietnamská tlumočnice. V roce 1958 se seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Nechybou, který byl ve Vietnamu na geologické expedici. Chtěli žít společně v ČSR. V roce 1962 se pamětnici ve Vietnamu z tohoto vztahu narodila dcera, ale vietnamská vláda ji odmítala pustit do ČSR. Pas se jí podařilo získat až po roce a půl. V listopadu 1963 se v Teplicích provdala za Vladimíra Nechybu. Vychovala dvě děti a se svým manželem žije v Praze.