Eva Nebesářová

* 1928

  • „Já si pamatuji, jak tudy ještě projížděli ‚národní hosti‘. To byli Němci, kteří utíkali z našeho území. A oni třeba jezdili na žebřiňáku. Měli koně, měli žebřiňák, na tom měli peřiny a nějaký svůj majeteček. A utíkali. Brandýs je dole a všechny cesty vedou nahoru – do Němče, do Oucmanic. A v těch serpentýnách oni ledacos ztráceli. A zrovna tak i němečtí vojáci, když ustupovali, tak na náklaďákách projížděli těmi serpentýnami a ledasco odhazovali nebo ztráceli. Tenkrát už asi spíš odhazovali. A můj brácha Petr, my jsme nesměli z baráku a on si vylezl nahoru na střechu, jak byla ta okna, jak se leze ke komínu, tak on si to tam otevřel a sledoval, co se děje okolo. Pak se někam ztratil, my jsme o něm nevěděli. A on najednou přines panzerfaust – nějaký granát a tu pancéřovou pěst. No zděšení, samozřejmě. Já nevím, co s ním tenkrát naši udělali.“

  • „Já jsem to brala jako satisfakci za všechna ta předcházející léta. I když já jsem nějak tou diktaturou nebyla poškozená nebo zasažená, tak člověk to bere z pohledu těch uplynulých let od První republiky, od zřízení republiky. A tak nějak si říkám, že jsme se konečně zas dostali někam, kde jsme měli být. Je to dobře, že dnes naše děti nebo vnoučata a pravnoučata mohou cestovat, mají možnost třeba studovat a pracovat v cizině. Já si myslím, že je to velice důležité, aby děti poznávaly jiné kultury. A byla bych ráda, kdyby už u nás nikdy nedošlo k válce. Protože jak říkal třeba nedávno zesnulý pan režisér Vorlíček: ‚Dovedete si představit, že by u nás teď vypukla válka? Dovede si to někdo představit?‘ Já vím, že války byly, jsou a budou. Ale zaplaťpánbůh, že není u nás. Protože někdy si myslím, že si ta mladá generace neumí vážit toho, že válka není, když ji nezažili.“

  • „Jak byl [bratr] hluchoněmý, tak on vždycky takhle tloukl rukama, jakože je nenávidí. A já jsem si na to vzpomněla, když jsem jezdila do té Chrudimi a narukovaly ty starší ročníky – ti dědkové, co měli rodiny a co byli většinou sedláci. Oni narukovali a nevěděli, kde skončí a jak skončí. A tady jimi každý pohrdal. A protože my jsme měli hodně hodin němčiny, tak já jsem uměla německy docela dobře. Už od té babičky jsem to také měla tak nějak naposlouchané. A my jsme se s nimi bavili v tom vlaku. Oni za to byli strašně rádi, že s nimi někdo mluví německy, protože oni česky neuměli. Tak jsem viděla, že není Němec jako Němec. Oni nebyli zfanatizovaní. Oni se prostě museli podřídit tomu řádu, který tenkrát vládnul. A já jsem k Němcům tolerantní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Most, 08.07.2019

    (audio)
    délka: 01:23:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Změny jsou součást života

Eva Pakostová (Nebesářová) - 16 let, 1944
Eva Pakostová (Nebesářová) - 16 let, 1944
zdroj: archiv pamětnice

Eva Nebesářová, roz. Pakostová, se narodila 24. listopadu 1928 v Brandýse nad Orlicí. Její rodiče pracovali na poště. V Brandýse prožila dětství i válku. Taktéž zde vychodila obecnou a měšťanskou školu. Střední školu navštěvovala v Chrudimi, kde se věnovala řezbářství. Nacistické úřady ale po čase školu zavřely, a tak Eva musela vykonávat nucené práce v továrnách. Po válce pak po dobu tří měsíců nahrazovala chybějící pracovní síly v zemědělství. Poté se přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde pracovala v průmyslu a kde se hlavně seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Nebesářem, kterého si vzala v roce 1948. Společně se poté přestěhovali nejprve do Liberce, nakonec v roce 1953 zakotvili v Mostě. Pracovala zde jako topička, později jako dispečerka kotelen. V Praze vystudovala Institut průmyslového vzdělávání a poté působila jako metodička vzdělávání dospělých. Eva Nebesářová zažila ještě starý Most před jeho zbořením kvůli plošné těžbě uhlí. Je autorkou několika drobných textů a dodnes se snaží sledovat aktuální dění.