Anna Musilová

* 1933  

  • „Musím říct, nadšení bylo v celé republice. Já bych chtěla podotknout, že je vlastně škoda, že to nadšení nevydrželo dýl, protože tenkrát nám nevadilo, že my děcka jsme chodily až do soboty, byla škola, pracovalo se až do soboty a v neděli se chodilo na brigády. Uklízelo se Brno, které bylo hodně rozbombardovaný, protože Brno bylo hodně průmyslové, takže když člověk po válce šel tím Brnem, tak bylo celkem úzko. Pak začly ty slavnosti v Líšni, Gottwaldovy slavnosti, jednou za rok. Celé stráně plný lidí, kde jsme taky rádi chodívali, protože tam býval úžasný program celodenní. Samozřejmě tam přijel potom i Klement Gottwald a musím podotknout, že to nadšení po válce bylo takový obrovský, že nám nevadilo, že jdeme v neděli na brigádu, že se dělaly žňový brigády o prázdninách. Bylo to úplně něco jiného. Maminka po válce dostala zaměstnání jako cizojazyčná korespondentka v První brněnské strojírně a taky, samozřejmě, jí bylo nabídnuto, aby vstoupila do strany, vstoupila do KSČ. Já do ČSM, do Svazu mládeže, děti do Pionýra. Tenkrát jsme prostě všechno brali, jako že to je správné, protože se budovalo. Tak jsme budovali tu republiku. Všechno, co bylo řečeno, všechno jsme považovali za správné.“

  • „My jsme tedy skončily tou válkou...“ – „Tou válkou jsme skončily. Po válce, můžu říct, bylo úžasné nadšení. Ještě si vzpomínám, když najednou toho 8. května nebo 9. byly sirény po celém Brně. My jsme všichni vyběhli z domu, báli jsme se, že zase nějaký nálet, všichni vystrašení, a bylo nám řečeno, že je konec války, konečně mír! A pamatuji si, jak jsme se všichni objímali. Říkali jsme si: ‚Budem jíst suchý chleba, budeme o suchém chlebě, jenom ať už není válka, ať už není...‘ Pak jsme se dovídali, že bylo různé rabování. A hlad ještě neskončil. Vzpomínám si na to, jaké bývaly příděly: čtvrt litra mléka denně bylo pro děti, šestnáctinka pro dospělé, sádlo bylo malinkatý hrníček na měsíc, ovoce jsme neznaly, zeleninu jsme skoro neznaly vůbec, bonbony, čokoládu – tu jsem poprvé ochutnala ve Švýcarsku. Ale nic, budu pokračovat. To každej ví asi, jak to bylo. Sušená vajíčka, pamatuju si, jak to bylo, ten obrázek na sáčku, turecký med, všechno. My děcka jsme skoro nic neznaly.“

  • „Ale ještě chcu říct – ještě než tam přišel ten partyzán, tak se stalo ještě to, na co jsem zapomněla, že tam přišel nějaký náčelník ruského štábu, že tam potřebují ubytovat ten ruský štáb. Takže v tom domku té Lotti byl umístěn ten ruský štáb, zatímco my v tom druhém domku. Můžu říct, že se o nás starali. Dali nám tam hrnec boršče, dali nám chleba moskvu, takže se o nás trošku jakoby starali. Jednou ale ten náčelník řekl mamince, že ten den neručí za svý vojáky, asi tam chtěli něco oslavovat nebo co, abysme na tu noc odešly. Tak jsme s maminkou nevěděly kam. Věděly jsme, že v Brně je Písečňák, se tomu říkalo. To byla taková jakoby jeskyně asi z písku nebo co. My jsme tam tu noc strávily. Můžu říct, že tam byly nastěhované celé rodiny včetně postelí, spali tam lidé, kteří se tam schovávali před frontou. Bylo to strašně zajímavý, ale zažily jsme tam taky noc hrůzy, protože na noc ti, co tam byli, dávali nějaké věci před dveře, aby náhodou tam někdo nevtrhl, protože bylo známo, že ti frontoví vojáci, se říkalo, že znásilňují ženy. Samozřejmě, pochopitelně hrozně dlouho bez ženy, a najednou tohle. Takže tohleto bylo letem světem, pořád se o tom mluvilo, a taky je pravda, že jsme zažily hrozné bouchání na ty vrata a mermomocí se tam chtěli dostat, ale ti to tak zabarikádovali, ti chlapi, co tam byli, že se tam fakt nedostali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hranice na Moravě, 05.03.2020

    (audio)
    délka: 02:59:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Žít tak, abych se nemusela za svůj život stydět

Anna Musilová, portrét 1975
Anna Musilová, portrét 1975
zdroj: archiv pamětnice

Anna Musilová se narodila 11. března 1933 v Bratislavě. Rodinné prostředí bylo velice komplikované, narodila se svobodné matce Marii Táborské, kterou její adoptivní rodiče po rozvodu a narození dítěte nepřijali. Pět let svého dětství na počátku války, a vypráví o tomto období s láskou, prožila v Dětském domově Dagmar v Brně, než se její matce podařilo získat byt a vzít si dceru k sobě. Pozdější válečná léta strávila v Brně. S maminkou se často stěhovaly, na různých místech měly vždy velké štěstí, několikrát unikly bombardování. Po válce v roce 1946 se dostala do skupiny dětí, které byly pozvané do Švýcarska na několikaměsíční ozdravný pobyt. Po návratu se poprvé sešla se svým otcem Richardem Svačkem, továrníkem z Hranic na Moravě, který se k ní do té doby nehlásil. Poválečná 50. léta vnímala jako pozitivní dobu nadšení a budování nového života. Pracovat začala ve věku patnácti let, uposlechla Gottwaldovy výzvy, aby administrativní síly přešly do výroby, a z místa hlavní kontrolorky odešla pracovat do papíren. V roce 1953 se vdala, za rok se manželům narodila dcera a za další dva roky syn. V roce 1961, když pracovala na vojenském letišti, vstoupila do KSČ. Posledních dvanáct let před odchodem do důchodu byla vedoucí závodního klubu v brněnské továrně Vlněna. Obě děti se začaly velmi brzy věnovat krasobruslení. Syn se spolu s Annou Pisánskou probojoval do československé špičky v disciplíně tanečních párů. V roce 1980 se oba rozhodli nevrátit se ze závodů v Londýně. V důsledku toho byl manžel pamětnice Josef Musil perzekvován, musel odejít z Adamovských strojíren k manuální práci, stavěl silnice. V roce 1991 rodina Musilových restituovala dům v Hranicích na Moravě a rozhodla se otevřít v něm galerii. Dodnes pamětnice uspořádala více než 250 výstav regionálních umělců-amatérů, nespočet koncertů a besed se zajímavými osobnostmi regionu. Pro město Hranice je Galerie M+M obohacením.