Maria Müllerová Karastathi

„Jak jste se ptala na dvě příslušnosti, tak jsem asi jedna z mála, co má jenom řeckou příslušnost. Jiní si třeba vzali i českou, že měli nějaký výhody atd. My jsme od začátku vlastně byli, vlastně já nevím, naši měli příslušnost, pak jim to odebrali, takže my jsme byli bez státní příslušnosti. Takže já jsem pak zjistila, že na nějakém vysvědčení mám napsaný ,bez státní příslušnosti‘, a byla jsem úplně překvapená. Teď třeba když jsem jezdila s tím divadlem na zájezdy, protože my jsme jezdili hodně, tak já neměla pas.“

„Rok 1989, ten jsem vnímala docela dost, protože to začalo od nás v tom Národním divadle, takže jsme se zapojili všichni do toho, všechny složky. To začalo činohrou, pak opera, balet. Byly ty demonstrace. Představení, to jsme se vždycky domluvili, že to neuděláme a že tam přijdeme a že to podpoříme všechno. Dívám se na to pozitivně. V roce 1968, to jsem byla malá, to mi bylo deset. Já si přesně pamatuju, že jsme byli v Drážďanech u našich německých známých právě. Protože jak tam maminka byla v tom Lipsku, ona tam pak měla hodně kamarádek. Ona tam chodila i do školy, to mám doma fotky černošky a takhle, i na lyžích. To jsem myslela, že mamina na lyžích nikdy nestála. Možná ji tam jen postavili, nevím. Pak u motorky, super úplně. To jsme byli zrovna tam, si pamatuju, a že oni tam přilítli a začali něco o tom, co se v Praze děje, a my co jako. A teď tam pouštěli furt ty rádia. A vidím tu velikou postel, že jsme se tam všichni jako setkali, s taťkou, mamkou a bráchou. Teď se to poslouchalo, máma nám to překládala a nemohli jsme se vrátit do Čech, do Prahy, protože oni nějak uzavřeli hranice. A vím, že já jsem přišla pozdě do školy, že 1. září jsem nebyla ve škole, asi až po týdnu nebo kdy. Takže takhle jsem to akorát vnímala. A když jsme pak přijeli domů, protože jsem bydlela na Hadovce, vlastně v Dejvicích, od letiště, tak u nás, tam šly tanky. Bála jsem se, bála. Bála jsem se, protože i do školy jsem to měla daleko. To byly právě všude tanky.“