„Nějaký Standa Tobola, to byl straník, ale férový chlap. A zpočátku... co vám mám říkat. Před pěti lety umřel a já jsem tam byl u něho asi dva měsíce předtím a on mi říkal: ,Ty, já jsem se vůči tobě choval hnusně, odpusť mi to. Já jsem tě považoval za nepřítele národa. Ty jsi byl Němec.‘ No ale potom skutečně jsme spolu spolupracovali. To byla doba! A ten vývoj. Přišla ta komise (z Vítkovic), my jsme jim to předvedli a komise si říká: Propána, vždyť to nejde. Ale my jsme řekli, že jim ještě něco ukážeme. Odhrnuli jsme záclonu a vytáhli jsme ten náš výtvor. Během tří týdnů jsme vytvořili takový trámec, ten jsme nasadili na korbu a udělali jsme jim svary jako malované. A oni na to zírali... A řekli, ať zatím pokračujeme. A já jsem potom poslal řediteli dopis, ve kterém jsem navrhnul, že bych to dělal, ten vývoj, a že požaduji takové a takové podmínky. A když byla výrobní porada všech vedoucích u ředitele, on to tam přečetl a řekl: ,Dejte mu zelenou.‘ A od té doby se to změnilo. I když jsem byl nestraník a někdy jsem do toho zarýpal, tak jsem neměl tak špatné podmínky. Já jsem ten vývoj dělal prakticky od roku 1963. Ale to jsem dělal v rámci těch důlních vozů - housenkovou dráhu, ty různé klaničáky, prototypy stavebních vozů... čili už jsem v tom byl. No a potom v roce 1980 mi dokonce přidělili dílnu. byla dvanáctkrát osm metrů, ale měla jednu nevýhodu. Byla tam v zimě zima. Byla na konci větve topení a tam to netopilo.“
„On trpěl na ty ledviny. A postěžoval si jednomu poddůstojníkovi, jak se zachází s našimi Němci. A ten mu odpověděl: ,Byli jste dobrá pátá kolona a teď budete dobrý kanonenfutter, potrava pro děla.‘ A tenkrát se to v otci zlomilo, myslím si, tenkrát si pomyslel: Tak vy tak! A usiloval o to, jakmile onemocněl, požádal a byl propuštěný do civilu.“
„My jsme byli internovaní, nás vedly do práce stráže. A jakmile už jsme se převlékli do fáraček a už jsme šli tou rampou k šachtě, tak už nás nehlídali, protože už nás měli jisté. Já jsem měl kahan a ten byl červený. A oni tam měli svoje nohsledy, kteří nás sledovali. Stalo se, že někdy utekli dva nebo tři vězni. Ale oni je během dvou dnů měli. A když je přivedli zpátky, tak je strčili do bunkru, tam se ozýval nelidský řev a po třech dnech nás nechali nastoupit, předvedli je před nás a řekli: ,Tak bude vypadat každý z vás, kdo uteče!‘“
„Obvykle k nám chodívali večer. Ale byli mezi nimi udavači, kteří přišli domů a už ,tu tu tu tu tu tu‘ s otcem. Otec věděl, že ti udavači tam jsou, tak nahlas bouřil: ,To se nemůže, to nejde...‘ A potají šel a tomu dotyčnému, který byl udaný, řekl: ,Dávej si pozor. Ten přišel a řekl mi to nebo ono...‘“
„Já jsem věřící, ale jinak. Já věřím ve spravedlnost. Že spravedlnost jednou zvítězit musí. A jsem hluboce přesvědčen o tom, že mě chrání duch mojí matky. To jsem za svůj život zažil několikrát, když jsem byl opravdu na hraně, kdy stačilo nepatrně a byl bych mrtvý. Věřím, že mě chrání matka.“
„My jsme chodili pěšky ze školy Pod štandlem, české i německé děti chodily spolu, a oni nám začali nadávat do Němčourů. Dva byli. Ten jeden se jmenoval Uvíra. To byl syn velitele četnické stanice v Brušperku a oni měli ten rajon. Ten syn byl jako náčelník těch, kteří šli do nás. Několikrát jsem byl i bitý, někdy i brácha dostal nakládačku. Otec nám říkal: ,No tak s nima nechoďte domů! Počkejte a běžte.‘ No jo, ale my jsme byli zvyklí, že jsme spolu vždycky chodili! Jako parta jsme předtím chodili, hráli jsme si na četníky a na bandity, a najednou tohle. Ale zajímavé bylo, že jenom dva nebo tři byli takoví agresivní a ti ostatní spíš jenom tak pasivně... bylo na nich vidět, že se jim to nelíbí. Německy se tomu říká redelsführer, náčelník. Tak drželi pusu.“
Hartmut Moškoř se narodil roku 1929 jako nejstarší syn Wilhelma a Marie Moschkorzových. Vyrůstal na rodinném statku ve Staříči u Frýdku-Místku. Byli tradiční německou rodinou v československém pohraničí. Otec byl aktivní v nacistických organizacích a za druhé světové války působil jako místostarosta ve Staříči. Snažil se svým vlivem pomáhat českým spoluobčanům a setkal se také s českým udavačstvím a kolaborací. V březnu 1945 ho neznámí pachatelé doma zavraždili. Po osvobození byla matka s Hartmutovým mladším bratrem a sestrami internována. Matku ubili příslušníci domobrany 6. května 1945. Hartmut musel na nucené práce do dolu. V dalších letech pracoval v zemědělství. Čelil také obvinění ze žhářství, ale soud dokázal jeho nevinu. V roce 1953 získal zpět československé občanství a změnil si příjmení na Moškoř. Pracoval v průmyslové výrobě a prosadil se jako strojní zámečník a zlepšovatel. Je autorem tří patentů a mnoha zlepšovacích návrhů. Od 60. let se věnoval také jachtingu. Podílel se na vybudování jachetního oddílu při TJ Palkovice na přehradě Olešná. Od roku 1989 je v penzi. V roce 2007 vydal soukromým nákladem vzpomínkovou knihu Kdo seje vítr... sklízí bouři (Svědectví o tom, jak jsme žili). Zemřel 27. června roku 2026.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!