Jiří Míka

„Během války jsem byl jako otrok a nezbylo mi na nic víc než jenom na fabriku. Vždyť taky jsme dělali i dvanáctihodinový šichty, osmihodinový, co chvíli desetihodinový. Ty šichty jsem si představoval, jaká to bude príma věc, když v noci budu pracovat a ve dne, že si užiju. Než jsem si na to zvyk, tak jednou jsem si tak užíval ve dne, že v noci jsem byl tak ospalej a utahanej, že jsem tam spad rovnou do skříně, kde byly uložený skleněný baňky, a pěkně jsem se pořezal o sklo. A naučil jsem se při té příležitosti kouřit. Chlapi mi řekli: ‚Ty blbče, kdyby sis zapálil, tak se ti tohle nemůže stát!‘“

„Táborový programy byly docela jednoduchý. Muselo se opatřit dříví pro kuchyň, muselo se vařit, protože kuchařku jsme neměli. Já jako malej kluk už jsem uměl dělat lívance, bramborovou polívku nebo tak. To jsme museli umět všichni. A den začínal vždycky, myslím, že v sedm ráno. Měli jsme polnici, jeden trubač zatroubil ten povel toho vstávání. Museli jsme se nejdřív umejt, a to přímo v řece, v tý studený vodě. Pak cvičit a pak znova opláchnout. Pak snídaně. A pak ten program začínal vztyčením vlajky. To jsme tam měli ještě vlajku. A přes ten den jsme se učili nějaký věci, třeba změřit výšku stromu na dálku nebo jak se v lese chovat nebo takový praktický věci.“