Ing. František Merta

"Problém, který mne trápil, byl, že já jsem docela rád dělal politické školení mužstva. Měl jsem však situace, kdy jsem nebyl schopen reagovat. Na jedné straně jsme učili vojáky, že naproti nám v americké armádě každý prapor pěchoty je vyzbrojen baterií raket Honest John s dosahem 25 až 30 km a my jsme s velkou slávou měli 150 mm děla. Tam je spojení lafety horní se spodní čepem a kolem pružinky. Při rychlosti se to vymačkalo. Když jste hlavní zahýbal, pak se dobře podíval, tak jste na štítu viděl: ´SS Leibstandarte Adolf Hitler´. To byly naše bojové prostředky. Já jsem řekl, že se mi to strašně špatně vysvětluje. To mne tenkrát hrozně sjezdil náčelník dělostřelectva raketových vojsk divize, který vysvětlil, že máme zbraně, ale já o nich nemusím vědět, protože musí být utajený."

"Jedna z věcí, se kterou jsem se nikdy nesmířil, bylo to, že když se dělaly schůze Krajského výboru nebo Ústředního výboru, tak referáty, resp. diskusní příspěvky byly napsány dopředu. Musely se odkonzultovat na Kraji, musely se odkonzultovat na Ústředním výboru a pak tedy mohl Vilda Navrátil tady z Rapotína vystoupit jako kandidát ÚV anebo také nemohl vystoupit. Já jsem měl nachystané vystoupení, ale už když přečetl krajský tajemník úvod, tak mi akorát řekl, že jsem to celé já a ať jdu do prdele. Šel jsem pryč, protože jsem tam měl napsáno, že mně situace připadá tak, že stojíme v kruhu. Díváme se do kruhu a tam vidíme hovno. Život běží kolem nás a místo, abychom si to hovno přečetli, tak nás akorát zavalí. Kvůli srovnávání s hovnem to nebylo přijatelné, takže jsem nevystoupil. Vystoupil zemědělský tajemník, tatínek europoslankyně Konečné z Frýdku-Místku, který pohovořil, jak se v zemědělských družstvech chystají přecházet na slušovický systém. To bylo nekontroverzní (sic!), takže s tím žádné potíže nebyly."

"To jsem bral tak, že si každý vsadil, tak jak chtěl. Mně kluci dodneška říkají: ´Kde jsi se zlomil?´ Já se nezlomil nikde. Já jsem se do určité doby choval tak, až přišla otázka toho, jestli udržet situaci, aby to vůbec nějak fungovalo. Musel se k tomu člověk nějak postavit. Já jsem se k tomu postavil tak, že jsem nakonec skončil v aparátu stranickém. Nikdo mne k tomu nenutil. Šel jsem tam z přesvědčení. I když jsem tam nechtěl. Že bych byl šťastný? To vůbec ne. Vedoucí tajemník byl velmi chytrý, protože když jsem k němu šel na pohovor, předložil mi všechny argumenty, které jsem měl nachystané. Když to skončil, povídá: ´Máš ještě něco?´ - No, nemám. ´Co budeš dělat? Máš dvě možnosti. Necháš nám tady stranický průkaz a odejdeš, anebo si ho necháš a nastoupíš.´ Já si prostě uvědomil, že jednak to nemohu udělat tátovi a ostatním v rodině, kteří se celá ta léta angažovali. Nenašel jsem důvodu, abych tam legitimaci nechal, legitimaci jsem si vzal a nastoupil jsem."

"No, Charta 77. Já, abych pravdu řekl... to bylo období, kdy jsme ukončovali stranickou školu. Dostali jsme se k informaci, že byla Charta zaslána, že se podepisuje, ale dál nic víc. Teď jsme přijeli domů a tady se organizovaly schůze na odmítnutí Charty, ale nikdo z nás ji ještě ani neviděl. Ani vedoucí tajemník nevěděl, jaký má obsah. Nikdo z nás nenašel osobní hrdinství, aby zařval, že král nebo císař je nahý. Všichni jsme se koukali, že odsuzujeme, protože každý, kdo chce pomoci, tak by měl pomáhat v aktivní práci, a ne v útocích na systém. Měl by to provádět někde jinde, a ne takhle, aby to využíval Západ proti nám. To bylo asi tak všechno. Bylo to strojený. Pak se k tomu už nikdy nikdo nehlásil. Celých pět, šest let jsme se tvářili, že Charta nic neznamená. Vůbec jsme se k ní nevyjadřovali."