Jaroslava Melšová

* 1937

  • „My jsme si v květnu v šedesátém osmém roce koupili chalupu v Jeseníkách, blízko Horního Města, Stříbrných Hor, vlastně blízko Rýmařova. To byla chalupa... Byly tam jenom dvě, protože to byla chráněná krajinná oblast, takže nádherná příroda. My jsme si tu chalupu koupili a v srpnu jsme tam jeli na první dovolenou. Netušili jsme samozřejmě nic, takže jsem... Neměli jsme s sebou tenkrát ani rádio žádné, protože jsme si chtěli užít jako... Ale měli jsme tam s sebou ještě jednu přítelkyni s její dcerkou, a teď najednou ráno, šest hodin, pastevec, tam se pásly kolem krávy, jalovice a tak, tak pastevec nám tloukl na okna a křičel: ‚Vstávejte, vstávejte! Jsme obsazeni, jsme obsazeni! Přijeli okupanti, jsme obsazeni.‘ To si pamatuju, protože jsme vyletěli, jestli náhodou nepil, nebo co blázní, to není možný. Tak jsme vyletěli ven a on říká: ‚Je katastrofa, obsazujou nás vojska a tanky.‘ My už jsme slyšeli jako... Na silnici od Rýmařova už to tam hučelo, a tak manžel okamžitě sedl do auta a jel do Rýmařova koupit rádio, malinký, přenosný a bateriový. To jsme poslouchali, takže jsme fakt už věřili, že jsme obsazeni. Takže jsme brečeli, byli jsme v šoku, byli jsme zoufalí.“

  • „My jsme slyšeli zprávu, že nahoře nad hájkem, který byl zase k jiné silnici, která vedla z Moravského Krumlova, ten byl osm kilometrů od Ivančic, a ta silnice vedla na Kounice, Bránice, potom do Brna. Tak se nám dostala zpráva, že tam vedou německé zajatce. Tak jsme s maminkou samozřejmě... pořád takový samaritánky, tak jsme vzaly kbelík s vodou pitnou, plechovej hrníček a utíkaly jsme nahoru na tu silnici. To šel obrovskej průvod zajatců, obrovskej, ale samí mladí chlapci, děti úplný. Ty poslední, co je tam Hitler naverboval. Tak nám jich bylo opravdu líto, protože byli potrhaní, skoro bosí, a že mají žízeň velikou. Tak jsme jim podávali hrníčkem vodu, aby se napili. Ani nevím, jestli to mám říct. Potom se tam objevil jeden takový soused, úplně nepřející, a vyrazil tomu jednomu chlapci ten hrníček od pusy, jakože on teda pít nebude. No tak to bylo teda... Já vím, že to byli Němci, já vím, že to byla válka, ale to byli chlapci, kteří za to nemohli a měli žízeň. Takže to byl pro mě takový dost otřesný, děsivý zážitek, který si hodně pamatuju.“

  • „Konec války si pamatuju přesně. To byl zážitek velikánskej. Když jsme dostali zprávu, že už v Ivančicích... že je konec války a že už přicházejí Rusové, tak jsme utíkali na zahradu, to už jsme všechny kryty opustili, běželi jsme na zahradu a běželi jsme k té silnici, které se říkalo Na Hrázi, protože byla u řeky Jihlavy. Po té hrázi jel, nebo letěl, na černém koni kozák, za ním vlál ten černý plášť. To byl úchvatný pohled, jako v pohádce, jsme si říkali, jako by nás přijel osvobodit princ. Ale projel těmi Alexovicemi někam dál do dalších vesnic, takže byl chvilku klid, ale potom přišla další první vlna vojáků. To byli Mongolové, malí, drobní. Na ně si pamatuju velmi dobře, protože oni se usadili v Alexovicích u kapličky, to je taky vzácná kaplička v Alexovicích, oni si tam udělali jako takový tábořiště. My jsme jezdili odmala jako děti na kole pořád, všude, a tak jsme se na ně samozřejmě jeli podívat na kole. Oni si ty kola vypůjčili, ale ne že by je ukradli, oni chtěli, abychom je naučili jezdit na tom kole. Takže jsme je učili jezdit na kolech a byli jsme s nima kamarádi a bylo to strašně zajímavý. Pro nás to bylo nesmírně dobrodružný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 27.10.2021

    (audio)
    délka: 01:49:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 10.11.2021

    (audio)
    délka: 01:49:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zažít válku je to nejhorší, co se může člověku stát

Jaroslava Melšová, 2021
Jaroslava Melšová, 2021
zdroj: Post Bellum

Jaroslava Melšová, rozená Missbachová, se narodila 30. května 1937 v jihomoravské obci Alexovice. Během druhé světové války byl její otec Karel Missbach nuceně nasazen v Mostě. Matka Marie Missbachová zůstala na své dvě dcery sama. Kvůli možným náletům o ně měla strach, a tak se od roku 1944 ukrývaly v zemnicích nedaleko obce. Závěr války už prožívala celá rodina společně. V květnu roku 1945 museli ubytovat čtyři sovětské důstojníky. Po osvobození přes Alexovice procházela skupina zajatých zubožených Němců. Jaroslava Melšová se svou matkou jim přinesly vodu, aby se mohli napít. Protože byl její otec komunista, převrat v únoru 1948 nevnímala negativně. Na počátku padesátých let studovala vyšší odbornou školu chemickou v Brně. Po maturitě nastoupila do podniku Fotochema, později pracovala ve Slévárně Komárov Brno. V lednu 1960 se provdala za Josefa Melšu. V březnu toho roku se přestěhovali do Ostravy. Oba pracovali v Nové huti Klementa Gottwalda. Invazi vojsk Varšavské smlouvy zažila na chalupě v Jeseníkách. Během normalizace pracovala v Energetickém institutu Státní energetické inspekce. V roce 2021 žila v Ostravě-Porubě.