Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Melšová (* 1937)

Zažít válku je to nejhorší, co se může člověku stát

  • narozena 30. května 1937 v Alexovicích

  • od roku 1944 se ukrývala s matkou a sestrou v zemnicích

  • v květnu 1945 doma ubytovali sovětské důstojníky

  • studovala vyšší odbornou školu chemickou v Brně

  • pracovala v podniku Fotochema a ve Slévárně Komárov Brno

  • od roku 1960 žila v Ostravě, pracovala v Nové huti Klementa Gottwalda

  • invazi vojsk Varšavské smlouvy zažila na chalupě v Jeseníkách

  • v roce 2021 žila v Ostravě-Porubě

Jako malá chodila každou neděli do kostela ve vedlejší obci. Její otec Karel Missbach, přesvědčený komunista, proti tomu nic nenamítal. Později z církve ze své vůle vystoupila, Karel Missbach ale svým idejím věrný zůstal. Ačkoliv rodinu Jaroslavy Melšové režim během měnové reformy připravil o veškeré úspory, nepřestal její otec věřit, že je komunismus přivede k lepším zítřkům. Po smrti Stalina ještě sama usedavě plakala a bála se, co se s československým lidem po smrti sovětského vůdce stane. Až později pochopila, že jí vládnoucí garnitura lže. Svého otce ke změně názoru, ani po dlouhých debatách, nikdy nepřesvědčila.

Válku jsme zpočátku neprožívali

Jaroslava Melšová, rozená Missbachová, se narodila 30. května 1937 v jihomoravské obci Alexovice Karlovi a Marii Missbachovým. Oba rodiče pracovali v místní firmě Textilana. Kromě toho otec podnikal, doma měl truhlářskou dílnu. Jaroslava Melšová vyrůstala s o pět let starší sestrou a prožívala šťastné dětství, ačkoliv po jeho velkou část zuřila druhá světová válka. Rodina měla malé hospodářství, ale obě dcery s péčí o zahradu a domácí zvířata moc pomáhat nemusely. Mohly tak volný čas trávit venku s přáteli a užívat si bezstarostné hry. „V létě jsme lítaly ke splavu k Jihlavce. Vzaly jsme si vždycky dva krajíce se sádlem a běželo se ke splavu. Byly jsme tam s partou celý den, až večer jsme se vrátily. Válku jsme zpočátku moc neprožívaly,“ vzpomíná na dobu, kdy ještě zcela nechápala, co se kolem ní děje. „Až v takových pěti šesti letech jsem si toho začala všímat,“ dodává. Uvědomění nastalo, když musel její otec odejít z domova. Během druhé světové války byl totiž nuceně nasazen na práci v Mostě, který tehdy patřil pod nacistické Německo. Matka tak s dcerami zůstala sama.

Jak léta utíkala a válka se chýlila ke konci, Marie Missbachová měla o své děti stále větší strach. „K Brnu se totiž sunula válka a bombardování, proto jsme potřebovaly úkryt. Jednou nám bomba spadla přímo na zahradu. Střepiny byly všude, v celém domě, v okenicích, ve dveřích,“ vysvětluje pamětnice. Rozhodly se proto, že si musí najít bezpečnější přístřeší. „V roce 1944 jsme chodily k babičce do Ledkovic do takové zemljanky. Vykopali to v kopci u polí, ale bylo nás tam hodně a bydlela tam s námi i koza,“ vzpomíná Jaroslava Melšová. Kvůli nevyhovujícím podmínkám se matka s dcerami brzy vrátila do Alexovic. Mezitím už i tam místní muži vybudovali velkou zemnici. „Dali nám tam slámu a maminky nám tam nanosily peřiny, a tak jsme tam v noci přespávali... Měla jsem strach, když maminka vždycky v noci utíkala domů nakrmit drůbež a prasátko, aby bylo co jíst,“ popisuje pamětnice.

Zabarikádovaly jsme se s maminkou v pokoji

Už začátkem roku 1945 se přiblížila sovětská vojska k území Moravy, aby zahájila ofenzívu, jejímž cílem mělo být osvobození části Slovenska a jižní Moravy. Na počátku dubna vojska 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona J. Malinovského započala druhou fázi takzvané bratislavsko-brněnské operace. Dne 21. dubna vyrazil 48. gardový jezdecký pluk Rudé armády směrem k Ivančicím, aby obsadil důležitou cestu z Brna a zamezil tak ústupu Němců.[1] Tehdy Jaroslava Melšová poprvé uviděla sovětské vojáky. „Když jsme dostali zprávu, že už do Ivančic přicházejí Rusové, tak jsme utíkali na zahradu, to už jsme všechny kryty opustili, a běželi jsme k té silnici, které se říkalo Na Hrázi,“ vzpomíná a pokračuje: „Po té hrázi jel na černém koni kozák, za ním vlál ten černý plášť. To byl úchvatný pohled, jako v pohádce, jsme si říkali, jako by nás přijel osvobodit princ. Ale projel těmi Alexovicemi někam dál do dalších vesnic, takže byl chvilku klid, ale potom přišla další vlna vojáků.“ Podle jejích slov se do obce vojska brzy vrátila ve větším počtu. Usadili se nedaleko kaple Panny Marie Lextinské. Netrvalo to dlouho a místní zvídavé děti se vydaly na kolech ke kapličce. „Oni si ty kola vypůjčili, ale ne že by je ukradli, oni chtěli, abychom je naučili jezdit na tom kole. Takže jsme je učili jezdit na kolech a byli jsme s nima kamarádi a bylo to strašně zajímavý. Pro nás to bylo nesmírně dobrodružný,“ vzpomíná.

Missbachovi měli doma na dvoře studnu s pitnou vodou. Sověti to brzy zjistili, a tak se stali častými návštěvníky rodiny. „Všichni k nám chodili pro vodu a brzy se u nás čtyři důstojníci ubytovali. Napřed tatínka hlídali, ptali se ho, jestli nemá nějakou pistoli nebo pušku a jestli není Němec a podobně. Tatínek s nimi bydlel a spával v kuchyni a my dvě dcery s maminkou jsme se ubytovaly v našem dětském pokojíčku,“ vypráví. Z nezvaných hostů měly z počátku strach, proto se v pokoji každou noc zabarikádovaly nábytkem, aby se k nim vojáci nedostali. „Jednou říkal ten jeden důstojník tatínkovi: ‚Davaj báryšňu!‘ [Dej mi slečnu!] Takže jsme se zabarikádovaly ještě víc. Bylo to hrozný. Nakonec z toho vyšlo to, že chtěl vyprat košili a vyžehlit uniformu,“ říká. Poté, co si nedorozumění vysvětlili, přestala se matka o sebe a své dcery bát. Až do odchodu vojáků z Alexovic s nimi rodina vycházela bez problémů. Kromě jídla a pití po nich důstojníci nic nechtěli.

Těsně po osvobození zažila Jaroslava Melšová ještě jednu událost, která jí dodnes zůstala v paměti. Přes obec procházela velká skupina zajatých Němců zesláblých žízní a hladem. S matkou se jim vydaly vstříc s trochou vody. „Byl to obrovský průvod, samí mladí chlapci, úplné děti. Bylo nám jich opravdu líto. Podávali jsme jim v hrníčku vodu, aby se napili. Potom se tam objevil jeden nepřející soused a vyrazil tomu chlapci hrníček od pusy, jakože on teda pít nebude. Já vím, že to byli Němci, já vím, že to byla válka, ale to byli chlapci, kteří za to nemohli a měli žízeň,“ popisuje zážitek, který dobře vystihuje poválečnou atmosféru, která panovala v československé společnosti.

V prvních poválečných týdnech měla možnost poprvé ochutnat pravou čokoládu. Hned za domem nacházela balíčky s potravinami, které shazovala z letadel UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu). Organizace měla zajišťovat pomoc obětem druhé světové války. „Dodneška si to pamatuju, byla tam velká cihlička čokolády, muselo se to brousit o zuby, protože to se nedalo ulomit ani ukrojit. Pak tam bylo Nestlé, bonbónové žvýkačky a konzervy,“ popisuje.

Uvěřil tomu, že strana myslí všechno dobře

Euforie, která mezi obyvateli panovala, se pomalu proměňovala a lidé znovu začínali řešit všední starosti. V květnu 1946 se konaly volby do Ústavodárného shromáždění Československé republiky. Karel Missbach měl ve své volbě jasno. Už jako mladík za první republiky souzněl s komunistickou ideologií a později se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Uvěřil tomu, že ta strana to myslí všechno dobře a opravdu bude život lepší a spravedlivý,“ říká Jaroslava Melšová. Vyrůstala tedy v ideově vyhraněném prostředí, proto komunistický převrat v únoru 1948 zpočátku nevnímala negativně. Názor jejího otce nezměnilo ani to, když se musel vzdát své soukromé truhlářské dílny. Věřil, že vše se děje pro jeho dobro.

Na počátku padesátých let odešla studovat do Brna na Vyšší odbornou školu chemickou (dnes Střední průmyslová škola chemická Brno). V době, kdy zažívala bezstarostná léta dospívání, komunistický režim ve vykonstruovaných monstrprocesech odsoudil mnoho nevinných lidí k dlouholetým trestům odnětí svobody, doživotí nebo k smrti. Propaganda se na Čechoslováky valila ze všech stran. O procesech se mluvilo v rozhlase a psalo v tisku. Jaroslava Melšová ale prý neměla tušení, co se děje. „O tom jsme vůbec nevěděli, nedostalo se to k nám. V internátě jsme rozhlas neměli. My jsme měli jiný zájmy, učili jsme se, chodili jsme do školy. Politiku jsme nesledovali,“ říká. Když v roce 1953 zemřel sovětský vůdce Stalin, držela Jaroslava Melšová se svými spolužačkami na jeho počest čestnou stráž. Tehdejší propaganda ji natolik ovlivnila, že upřímně plakala. Její postoj k režimu se ale od té doby pozvolna měnil. „Začala jsem se víc rozhlížet a zjistila jsem, že je to všechno podvod a je to na nás hrané. Začala jsem se přeorientovávat,“ říká.

Po maturitě nastoupila do podniku Fotochema, později našla práci ve Slévárně Komárov Brno. V lednu 1960 se provdala za Josefa Melšu. V březnu toho roku se přestěhovali do Ostravy, kam dostal její manžel pracovní umístěnku. Oba pracovali v Nové huti Klementa Gottwalda (dnes Nová huť). Půl roku bydleli na ubytovně, a ačkoliv byli sezdaní, nemohli spolu sdílet pokoj. Poté jim přidělili služební byt v ostravské Porubě, kde se tehdy stavělo nové sídliště. V roce 1962 se jim narodil syn Jaromír. Po mateřské dovolené nastoupila znovu do Nových hutí, ovšem už ne do oceláren, ale do výzkumného ústavu.

Vstávejte! Jsme obsazeni

Druhá polovina šedesátých let se nesla v duchu změn a uvolněné atmosféry v komunistickém Československu. Vyvrcholením bylo v roce 1968 takzvané pražské jaro, které s sebou přineslo řadu společenských i ekonomických reforem. „My jsme si v květnu v šedesátém osmém roce koupili chalupu v Jeseníkách, blízko Horního Města, Stříbrných Hor, vlastně blízko Rýmařova,“ vypráví. V srpnu toho roku se s manželem, synem a jejich rodinnou přítelkyní a její dcerou vydali poprvé na dovolenou na jejich chalupu. „Ráno v šest hodin nám pastevec tloukl na okna a křičel: ‚Vstávejte! Jsme obsazeni. Přijeli okupanti, jsme obsazeni.‘ ... Na silnici od Rýmařova už to tam hučelo, a tak manžel okamžitě sedl do auta a jel koupit rádio. To jsme poslouchali, takže jsme fakt už věřili, že jsme obsazeni. Brečeli jsme, byli jsme v šoku, byli jsme zoufalí,“ vzpomíná Jaroslava Melšová na 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo.

Společnost časem události srpna 1968 vytěsňovala z paměti. Začalo období takzvané normalizace. V roce 1974 odešla do Energetického institutu Státní energetické inspekce, kde organizovala pomaturitní studium. Její nadřízený organizoval zájezdy do zahraničí, některých z nich se během následujících let účastnila. V roce 1982 procestovala velkou část států tehdejšího Sovětského svazu. Podařilo se jí také navštívit finské Helsinky. V Ostravě prožila pád komunistického režimu. „Bylo to úžasný. Byli jsme nadšení. Chodila jsem na mítinky, když přijížděli studenti z Prahy. Připnula jsem si trikolóru a lítala jsem po demonstracích. Uchvátilo nás to. Doufali jsme, že už bude dobře,“ vzpomíná na listopad roku 1989. V roce 1993 odešla do důchodu, sportovala a trávila hodně času na chalupě v Jeseníkách. V roce 2021 žila v Ostravě-Porubě.

 

 

[1] Výročí osvobození města Ivančice. Ivančice [online]. [cit. 2023-04-10]. Dostupné z: https://ivancice.cz/historie/vyroci-osvobozeni-mesta-ivancice/

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Justýna Jirásková)