Vladimír Mejstřík

* 1932  

  • „Všecko, co jsme s tátou a s rodinou doma prožívali, se odehrávalo někde mimo. Ona ta Praha byla šetřená. Ta vlastně nepoznala nic, až v tom roce ’45 po tom povstání. Teprve tam jsme si přivoněli, že to tak nazvu, k hrůzám války. Ty první mrtvoly jsem viděl vlastně až ve třinácti na tom Václaváku a až ty padlý na barikádách. Odehrávaly se tam všelijaký smutný příběhy. Já mám nebo měl jsem sestru o sedm let starší. O rok unikla totálnímu nasazení do Německa, ale její kamarádka o rok starší tomu neunikla. Krásná ženská a ta byla nasazena teda do toho Německa a tam při bombardování padla. A ona bydlela v takzvanejch hedvábnickejch domech a ten otec, každej otec miluje dceru, co si budem povídat, tak ten ji šel pomstít. My jsme tam stavěli barikády. Vyrabovali jsme tam sklad dřeva. Popelnice, kde co, a udělali jsme tam barikádu. A on s pistolkou šel pomstít svou dceru na tu barikádu a zůstal tam. To jsou takový příběhy. Můj spolužák v životě neviděl pancéřovou pěst a on ji někde ukořistil a s tou pancéřovou pěstí, třináctiletej kluk to neuměl ovládat. Nevšiml si, že musí mít vzadu prostor, a on to odpálil a ono mu to utrhlo vrch lebky a on přežil!“

  • „A pak najednou ráno. Bylo nádherný slunný ráno a přijely tanky s Rusákama. Jak jsme je vítali! A oni byli jak děti. Oni ty Rusové byli jako děti. A já už tehdá jsem fotografoval. Měl jsem takovej boxík čtyři krát šest a půl. Tak jsem jim dělal snímky. Ty byli v sedmým nebi, protože hned mně to fotograf vyvolal. Já jsem jim hned přinesl fotky. Ty by mě nosili na rukou, ale oni taky jo. Oni hned: ,Davaj.‘ Prostě, co se jim líbilo: ,Davaj.‘ Na ruce měli hodinky až nahoru takhle natahaný. Hodinky, to byl pro ně zázrak a: ,Davaj časy!‘ Že taky znásilňovali a tak dále, to jo, ale když je načapal důstojník, tak je odstřelil. Oni se s nima nemydlili. Nebo ho zkopal surově. Já jsem viděl, to jsem byl v újezdě, on tam Rus ukradl kolo. Majitelka si šla stěžovat teda k veliteli. Ten ho popadl a na náměstí ho do krve zkopal. Tam prostě cena života už není až na takový úrovni, jak to vnímáme dneska my. A pro dětskou duši nezkušenou, která tohle vidí poprvé... To si pak nesete životem.“

  • „Po celou válku jsme se nedozvěděli naprosto nic o plynových komorách a holocaustu. To Němci uměli dokonale utajit. Teprve po válce byla zveřejněna všechna ta zvěrstva Němců a zvýšilo to značně nenávist ke všemu německému. Taky tak byl vnímán jejich poválečný odsun. Ten byl vnímán jako spravedlivý trest. A poválečné nadšení z osvobození, to bylo úžasné! Ještě v Praze jsem vstoupil do skautského oddílu, který byl složen z mých spolužáků. Bylo to moje první setkání se skautingem, o kterém jsem do té doby nevěděl vůbec nic. Trošku to nahradily Rychlé šípy a jejich dobrodružství. Úžasný. Když došlo na vysídlení Němců z našeho pohraničí, rozhlas volal české občany k osídlení tohoto území. Vracel se tam náš strýc, který musel před Němci utéct k nám do Prahy v roce ’39, a byl tam odvelen náš druhý strýc - výhybkář, a to do stanice Raspenava. Bylo třeba přemalovat silniční ukazatele, do té doby psané německy. Bylo třeba napsat nové firmy pro živnostníky, a tak nedalo příbuzným moc práce přemluvit mého otce a v létě roku ’45 jsme opustili Prahu a přestěhovali se do Raspenavy. Pro mě se otevřel zcela nový svět. Já jsem tam dokončil čtvrtou měšťanku a jednoroční učební kurz, který měl nahradit absence z války. Vytvořil se zde skautský oddíl pod vedením výpravčího stanice Raspenava. Po Němcích zde zbylo nekonečné množství materiálu. Vojenské stanové celty, hnědé košile a černé šortky po Hitlerjugend stačilo jen doplnit o skautský opasek a šátek s kloboukem. A výběr kluboven? V opuštěných klubovnách byl výběr úžasný.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    skautská klubovna 1. oddílu v Hradci Králové, 14.10.2011

    (audio)
    délka: 51:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Trochu moc krvavé divadlo

Fotografie ze skautské kroniky
Fotografie ze skautské kroniky
zdroj: skautská kronika pana Mejstříka

Pan Vladimír Mejstřík, který je známý pod skautskou přezdívkou Tom, se narodil 17. 3. 1932 v Praze. Jeho otec našel stálé zaměstnání až ve válečném průmyslu. Během Pražského povstání jeho rodině ustřelil dělostřelecký granát střechu nad hlavou a Vladimírův otec bojoval na barikádách. Po válce a vystěhování Němců se Mejstříkovi v rámci českého osidlování Sudet stěhují do města Raspenavy. Do skautského oddílu Vladimír docházel už po válce v Praze a pak také v Raspenavě. Vyučil se kovorytcem a začal pracovat pro podnik Tiba. Po roce 1948 a po uvalení embarga na vývoz zboží se Vladimír Mejstřík stěhuje s továrnou do Dvora Králové. Nastupuje na vojnu. Ke konci vojenské služby se žení a začíná pracovat pro reklamní oddělení v Hradci Králové. Nikdy nevstoupil do KSČ, a přesto mohl během režimu řídit oddělení, vyučovat a pořádat výstavy. Po padesáti letech se rozhodl znovu prochodit stezky v Jizerských horách, které znal ze skautských let, a natočil během toho film.