Pavel Mejsnar

* 1936

  • "Byla volba prezidenta (v roce 1953), a protože jsme chodili v útvaru z továrny a do továrny, tak se stalo, že jsme šli v den volby já, Pepík a Jarda, jak jsme byli zvyklí, a cestou jsme se bavili, kdo asi bude prezidentem. Já jsem si v duchu myslel, že by mohl být prezidentem Viliam Široký. Vyslovil jsem se, že přece nebudou volit toho harmonikáře z Kladna (myšleno Antonína Zápotockého). A co se nestalo...když jsme byli v jídelně, zavolali si mě do kanceláře. Musel jsem nechat oběda a jít. V kanceláři byl jeden z těch primitivních vychovatelů a ptá se mě, jak si můžu dovolit kritizovat rozhodnutí naší strany, když strana ví, koho si má zvolit za prezidenta. Já jsem nevěděl, o co jde, ale pak mi to došlo. Pravděpodobně šel vedle nás i vychovatel a ten to sdělil. Já jsem věděl, že to může být hustý, tak jsem rychle dodal, že pokud strana ví, koho zvolit, tak já k tomu nemám co dodat. A šel jsem pryč."

  • "Sestra byla odsouzená, ale my jsme nevěděli žádný výsledek. Zda na rok, na doživotí nebo na měsíc. Možná nějaký dokument existoval, ale nám se nedostal do ruky. Věděli jsme jen to, že nějakou dobu zůstane v kriminále ve Vrchlabí. Nějaký den nato maminka upekla něco dobrého, udělala balíček a já, tatínek i maminka jsme šli pěšky do Vrchlabí, že jí ten balíček nějak propašujeme. Tatínek německy trochu uměl, a že to nějak domluví. Vrchlabí bylo totálně německý, žilo tu asi šest procent Čechů. Sestra balíček tedy dostala. Stáli jsme na chodníku před věznicí a koukali do zamřížovaných oken. Když se pak vrátila, vyprávěla, že museli dát k oknu stůl, na něj židli, na židli vylézt, aby nám mohla skrz zamřížované okno zamávat. A to jsme ji naposledy viděli. A pak jsme o ní rok nic nevěděli."

  • "Nástrojařina byla tenkrát jen pilník a perfektně pilovat. Dostali jsme kus nějakého ´účka´ a museli jsme pilovat přesně na míru, přesně do úhlu, přesně do roviny a šest neděl se jenom pilovalo. Mě to ohromně bavilo. Ponk a svěráky, to byl systém z dob Laurina. A naši mistři, to byli ještě ´lauriňáci´. Já měl to štěstí, že jsem měl právě jednoho z nich. To byl tehdy asi padesátník a pamatoval Laurina. Byl to motorář se zájmem a spolu jsme se dohodli, že mám doma motorku, kterou je taky třeba opravit. Vyjednal mi to, já ji převezl přes vrátnici do továrny a pomohl mi s ní. Vedle normální cvičný práce, kterou jsme dělali všichni, jsem ještě opravoval tu motorku. Úplně jsme ji rozebrali do detailu. Naučil mě seřizovat klikovku a všechno, co bylo třeba. Uživil bych se tím doposud."

  • "V šedesátým osmým jsme to měli zařízené tak, že jsem ráno každý den připravoval Pavlíka do školky. A protože jsem byl v továrně dýl, tak ho maminka pak vyzvedávala. Ten den, kdy nás přepadli Rusáci, už nevím, jak jsem se to dozvěděl, protože jsme tenkrát ještě neměli telefon. A mně se hned vybavila situace kolem maďarských událostí. Říkal jsem si, že ho do školky ještě dovedu, ale jestli si pro něj ještě někdy přijdu, to už není jistý, protože eventuální mobilizace připadala v úvahu a tekly mi slzy."

  • "Velitel vojenské správy nastoupil a jezdili jsme spolu v noci po okolních vesnicích verbovat záložáky do kasáren (v říjnu 1956). Bylo to těžké, když jsme třeba přijeli v noci vzbudit rodinu s malýma dětma, že táta musí ráno na vojnu, protože příkaz zněl dostavit se ráno do kasáren. Skutečně druhý den záložáci přijeli, nastavily se postele a nikdo nevěděl, co bude. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, kdo je přítel, kdo je nepřítel a na kterou stranu se má člověk zařadit."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vrchlabí, 28.02.2023

    (audio)
    délka: 02:58:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 2

    Hradec Králové, 14.03.2023

    (audio)
    délka: 01:55:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za války se strachoval o sestru, při okupaci v roce 1968 o děti

Pavel Mejsnar ve Schole cantorum v roce 1946 ve Strahovském klášteře. Je nejvyšší chlapec vzadu
Pavel Mejsnar ve Schole cantorum v roce 1946 ve Strahovském klášteře. Je nejvyšší chlapec vzadu
zdroj: Archiv Pavla Mejsnara

Pavel Mejsnar se narodil 15. května 1936 v Dolních Štěpanicích jako poslední ze čtyř dětí. Otec prožil první světovou válku v bojích na Haliči. Celá rodina nesla velmi těžce, když nemocnou sestru Marii během nuceného nasazení udala německá selka úřadům pro simulaci. Marie zůstala rok ve vězení ve Vrchlabí a rodina o ní nic nevěděla. Pamětník zažil znovu velký strach na konci války, když bratra Pepíka odvedli na krátký čas vlasovci. Později začal bratr hospodařit na statku po odsunutých Němcích. Hned v padesátých letech mu ale část pozemků komunisté sebrali, protože nechtěl vstoupit do družstva jako jediný sedlák ze širokého okolí. Pavel Mejsnar odešel v jedenácti letech studovat do Prahy na gymnázium a hudební skladatel Miroslav Venhoda ho přijal do svého sboru Schola cantorum. V roce 1950 byl svědkem odsunu řeholníků z kláštera. Po roce 1950 nastoupil do učení v Mladé Boleslavi, vyučil se nástrojářem a toužil pokračovat ve studiu na strojní průmyslovce. Kvůli kádrovému profilu však nemohl. Místo toho nastoupil do Škodovky ve Vrchlabí, kde setrval více než padesát let. Na vojně držel pohotovost během Maďarského povstání a střežil na Slovensku hranice s Maďarskem. Stejný strach z mobilizace zažil během invaze vojsk Varšavské smlouvy. Několikrát odmítl vstoupit do strany. Jako nestraník nemohl pracovně povýšit. Po roce 1989 vítal vstup Škodovky na západní trh a nový přístup vedení po spojení Škody s koncernem Volkswagen. S manželkou vychovali čtyři děti a trávili čas s jedenácti vnoučaty. V roce 2023 žili společně ve Vrchlabí. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Nadačního fondu ŠKODA AUTO.