Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Mejsnar (* 1936)

Za války se strachoval o sestru, při okupaci v roce 1968 o děti

  • narodil se do sedlácké rodiny 15. května 1936 v Dolních Štěpanicích

  • otec Josef bojoval za první světové války v rakousko-uherské armádě

  • sestra Marie byla během druhé světové války totálně nasazená

  • kvůli udání strávila sestra Marie rok v německém vězení

  • na konci války zažil průjezd vlasovců Štěpanicemi

  • bratrovi byl přidělen statek po odsunutých Němcích

  • po válce odešel do Prahy studovat gymnázium

  • nastoupil do Scholy cantorum v Břevnovském klášteře

  • byl svědkem likvidace kláštera v roce 1950

  • kvůli kádrovému profilu se nedostal na střední průmyslovku

  • bratr Josef čelil nátlaku na vstup do družstva

  • na učilišti v Mladé Boleslavi se vyučil nástrojářem

  • po vyučení nastoupil do vrchlabského závodu Škoda

  • na vojně prožil pohotovost během Maďarského povstání

  • podílel se na vývoji mnoha modelů ve Škodovce

  • po roce 1989 se podílel na modernizaci závodu ve Vrchlabí a Kvasinách

  • s manželkou vychovali čtyři děti

  • v roce 2023 žili ve Vrchlabí a měli jedenáct vnoučat

Pavel Mejsnar prožil hned několik zlomových událostí minulého století. Prostřednictvím tatínka se dozvěděl o hrůzách první světové války. Druhá světová válka se ho dotkla nejvíce během zatčení a ročního věznění sestry Marie a při průjezdu vlasovců Štěpanicemi.

Když byla nejstarší sestra totálně nasazená, odešla sloužit do německé rodiny v Hrabačově a později v Lánově, kde pomáhala v hospodářství. „Zajímavé bylo, že němečtí chlapi byli většinou normální sedláci, ale Němky často fašistky. Hospodyně Marušku udala za simulaci, když onemocněla spálou. Tvrdila, že málo pracuje, a nastal soud. Bratr hospodyně dělal na pracovním úřadu, takže Marušku hned obvinili.“

Marii u německého soudu odsoudili na rok žaláře. Rodina ale o délce trestu nevěděla. Stihli jí ještě dopravit potravinový balíček. „Stáli jsme na chodníku před věznicí a koukali do zamřížovaných oken. Když se pak vrátila, vyprávěla, že museli dát k oknu stůl, na něj židli, na židli vylézt, aby nám mohla skrz zamřížované okno zamávat. A to jsme ji naposledy viděli. Pak jsme o ní rok nic nevěděli,“ vzpomíná Pavel Mejsnar.

Z vězení se sestra vrátila pěšky a bosá. Vzájemné setkání dojalo zejména mladého Pavlíka. Po čtrnácti dnech musela Marie znovu do služby k další německé rodině, Pohlovým. Ale v březnu 1945 už museli Němci všechny nasazené služky propustit a brzy nato v okolí po odsunu nezbyla ani jedna německá rodina. S odsunutou rodinou Pohlových si pak Marie přátelsky dopisovala ještě v osmdesátých letech.

Jako chlapec Pavel Mejsnar viděl deportaci mnichů a kněží z Břevnovského kláštera, kde studoval, do Želiva v rámci Akce K. Padesátá léta poznamenala bratra Josefa, který jako jediný v kraji odmítal vstoupit do JZD.

Během Maďarského povstání osobně povolával zálohy a měl silné obavy z mobilizace. Stejné pocity zažil v srpnu při invazi vojsk Varšavské smlouvy a obdobné znovu při vpádu Ruska na Ukrajinu v roce 2022. Profesní dráhu spojil na více než padesát let s firmou Škoda, kde viděl nevýhody centrálního plánování i překotný vývoj fabriky po roce 1989. Opakovaně odmítal vstup do strany. Komunisté mu tak neumožnili kariérní postup, byť odváděl špičkovou práci.  

Byly brambory a kyselo, nebo kyselo a brambory

Pavel Mejsnar se narodil 17. května 1938 v Dolních Štěpanicích. Tatínek Josef narozený v roce 1891 byl z devíti dětí a po začátku války narukoval do rakousko-uherské armády. Bojoval na Haliči. O válce mluvil velmi nerad a absurditu celé války udával na jediném příkladu, který si syn Pavel pamatuje z vyprávění. „Patnáctého srpna je svátek Nanebevzetí Panny Marie, který Rakušáci opravdu ctili, a tak se nebojovalo. Vojáci na obou stranách fronty vylezli ze zákopů, potkali se, povídali si a druhý den proti sobě zase namířili zbraně.“

Maminka Marie pocházela z nedalekého Mrklova a byla dcerou tkalce. Když se rodiče v roce 1923 vzali, začala s mužem hospodařit na deseti hektarech v těžko obdělávatelném terénu Podkrkonoší. Žili skromně se čtyřmi dětmi zejména během hospodářské krize ve třicátých letech. „Byly brambory a kyselo ve všední den, a v neděli kyselo a brambory. Když mi maminka chtěla udělat velkou radost, usmažila mi na škvařeném sádle vajíčka. To bylo jen za odměnu. A prase jsem poprvé ochutnal až někdy v jedenácti letech,“ vzpomíná dnes pamětník s úsměvem.

Po začátku války mělo hospodářství pět krav, vola a koně. Na třídičce třídili mléko, tloukli máslo, a to potom dodávali. „Všechno Němci přísně sledovali, všechny chlupy ve chlívě byly spočítané, i každá slepice. Tatínek si nikdy nedovolil chovat nebo zabít něco načerno. Jen v zahrádce tajně pěstoval trochu tabáku.“

Dolní Štěpanice zůstaly za války českou vesnicí a měly českou školu. Na začátku války Němci dosadili do domku hned vedle Mejsnarových německého četníka Schenkeho i s rodinou. Všichni s nimi dobře vycházeli a četník nedělal českým rodinám žádné potíže. 

Vlasovci se prohnali Štěpanicemi a sebrali všechny muže

Záhy po konci války se ukázalo, že soused z vesnice Bobek Kynšl pomáhal partyzánům a v holubníku měl několik let schovaného ruského vojáka, který utekl z německého zajetí. Dramatická situace pro celou obec nastala třetího května 1945, kdy se Štěpanicemi prohnali vlasovci. „Řídící učitel nás poslal domů ze školy a po cestě domů jsme už viděli shluky lidí. Po Štěpanicích lítaly kulky a já netušil, co se děje. Vojáci sebrali i mého bratra Pepíka a všechny mužské sbírali po vesnici. Vedli je se samopaly před sebou až k Mrklovu. V Prachovicích u skály to vypadalo, že je všechny postřílí. Nakonec nepostříleli, ale dovedli je až do Vrchlabí k zámku, kde někoho ještě ztloukli a odpoledne je poslali domů. Až později jsme se dozvěděli, že to byli vlasovci.“

Vojáci generála Andreje Andrejeviče Vlasova se pod jeho vedením postavili v Sovětském svazu proti stalinskému bolševismu a po čase stráveném v německém zajetí se Vlasov přidal na stranu Německa. Hitler se od idejí tak zvané Ruské osvobozenecké armády distancoval a nepodporoval ji. Na samém konci války Sověti vlasovce odsuzovali, Němci jimi opovrhovali a Američané i Britové jejich pomoc odmítli. 

Bratr Josef chtěl po válce rozšířit hospodářství a zažádal o statek po vysídlených Němcích. Dostal přidělený dům s polnostmi v nedalekých Kunčicích po rodině Franze Müllera, kam se Mejsnarovi přestěhovali. „Oni se na odsun už připravovali a věděli, že přijde. Na dvoře stála maringotka s nejnutnějšími i osobními věcmi. Mysleli si, že v ní odjedou, ale nakonec si mohli vzít jen jeden kufr. Pepík se hned postaral o dobytek, který tam zůstal.“ Odsun proběhl v létě 1945 a německá rodina se musela zabalit za půl hodiny.

V padesátých letech dostal bratr pamětníka Josef dopis právě od rodiny Müllerových. Hned v úvodu stojí, že se Müllerovi na Mejsnarovy nezlobí. V textu se dočetli, že odsunutá rodina strávila dlouhý čas v zajateckém táboře, kde zemřela jejich malá dcera. Mimo jiné proto, že Češi nedovolili při odsunu německé rodině, aby zabalila potřebné léky.

Franz Müller lámanou češtinou popisuje podmínky ve sběrných táborech: „Liberec - to také nezapomenu - tam nám nechali par hrnce ve prázdné kufri. Museli jsme žebrat jako tisíce jiné! Skrze hlad, nepořádek a spáni na studené podlaze dostala naše cera zapáleni plíce a zemřela. Našli jsme také dobré lidy, které nám pomáhaly...“

Z dopisu je zřejmý stesk po rodném domě. „Ani ten nejmenší obrázek nám nedovolily vzyd sebou! Možná že najdete někde na budě starou podobinku od statku, nemohli by jste ho sem posilati? Ale jenom když to není pro Vás nebezpečno!!! Na naši domek č. 39 jsem už mnohokráte myslel, ten nám tadí chybí!“ Korespondence mezi rodinami probíhala až do sedmdesátých let 20. století. 

Komunisté zlikvidovali Scholu a málem i bratra

Po roce 1945 se do augustiánského kláštera ve Vrchlabí dostal převor Cyril Látal, který za války působil v Praze a zde se seznámil s fungováním chlapeckého sboru Schola cantorum, kterou vedl hudební skladatel Miroslav Venhoda. O existenci sboru se díky němu dozvěděli i Mejsnarovi. Rodiče dohodli, že by Pavel Mejsnar mohl nastoupit do Scholy cantorum, která fungovala od roku 1939, a současně do gymnázia.

„Pamatuju si, že jednou nás vyvedli ven z gymnázia, všechny děti, a museli jsme pochodovat dolů až na Staroměstské náměstí. A tady jsme dostali povel tleskat komunistickém ministrovi školství Zdeňkovi Nejedlému, který tam měl projev za jednotnou školu. Jako primánci jsme netušili, o co jde. Ale ukázalo se, že to mělo velký význam, protože záhy komunisté osmiletá gymnázia zrušili.“

Po komunistickém převratu v únoru 1948 zrušil Zdeněk Nejedlý osmiletá gymnázia i církevní školy. Pavel Mejsnar tedy vzdělání na gymnáziu, ani ve Schole cantorum dokončit nemohl. A v roce 1950 zlikvidovali komunisté v rámci Akce K celý Břevnovský klášter a s ním i chlapecký sbor.

„Jednou ráno jsem šel na internátu na snídani a v průjezdu jsem potkal muže se samopalem. Naše hospodyně Jiřinka byla celá sinalá a vyprávěla nám, že celou noc nespala, protože všechny mnichy, kněží, i opata doktora Stanislava Bohuslava Jerolímka v noci vyhnali z kláštera ven do připraveného autobusu a odvezli je do Želiva. Odpoledne za námi přišel pan Venhoda a řekl nám, že do týdne musíme opustit klášter a je konec.“

V téže době se bratr Josef začal potýkat s velkými problémy v souvislosti s kolektivizací zemědělství. „Každý den k bratrovi Pepíkovi chodili a přesvědčovali ho, aby vstoupil do družstva. Ale on trucoval. Když už nemohl vydržet, tatínek řekl, ať to zkusí. Pepík ale viděl, jak si v družstvu vedou, a hned při nejbližší příležitosti, asi po měsíci, zase hned vystoupil.“

V celém širokém okolí zůstal bratr Pavla Mejsnara jediným, kdo nebyl ve družstvu. „Taky ho hned potrestali. Sebrali mu dobré pozemky a místo nich mu dali tři nepřístupné hektary až ve vedlejší vesnici ve svahu, kde se ani nedalo pořádně jet traktorem.“ Protože ale bratr Josef zemědělství rozuměl, zvládal odvádět přemrštěné dodávky a ještě prodával seno do Dvora Králové.

Na učilišti ho učili „lauriňáci“

V posledním ročníku měšťanské školy přišla k pamětníkovi nabídka přihlásit se do technického kroužku a potom do učení v Mladé Boleslavi. Protože Pavel Mejsnar miloval motorky a všechny stroje už od útlého dětství, neváhal. „Mě to ohromně bavilo. Ponk a svěráky, to byl systém z dob Laurina. A naši mistři, to byli ještě ´lauriňáci´,“ vzpomíná Pavel Mejsnar. Po škole se stal vedoucím nástrojárny ve Vrchlabí a brzy po nástupu inicioval změny, které zlepšily pracovní podmínky a zefektivnily výrobu.

Nástupu do fabriky však předcházelo několik pokusů dostat se na stojní průmyslovku. V přijetí mu bránil kádrový profil kulacké rodiny a fakt, že bratr nebyl v družstvu. Komunistický režim chtěl dostat co nejvíce učňů ihned do výroby ve zkonfiskované továrně Petera po sudetských Němcích, kterou komunisté přiřadili k mladoboleslavskému závodu. Pavel Mejsnar se ale vzdělání nevzdal a maturitu nakonec složil qqve večerní škole.

Politicky se ve fabrice Pavel Mejsnar neangažoval a ani to po něm nikdo nevyžadoval. Z části kvůli jeho přiznané katolické víře a z části proto, že byl na své pozici těžko nahraditelný. V roce 1953 odmítl stát čestnou stráž při tryzně za zesnulé komunistické vůdce Josefa Stalina a Klementa Gottwalda. Krátce nato si zadělal na kádrový škraloup před volbou nového prezidenta Antonína Zápotockého. „Já jsem si v duchu myslel, že by mohl být prezidentem Viliam Široký. Vyslovil jsem se, že přece nebudou volit toho harmonikáře z Kladna,“ vysvětluje Pavel Mejsnar. Hned následovalo předvolání na kádrové oddělení, ale zde se mu dostalo jen napomenutí.

Verboval záložáky při Maďarském povstání

Na vojnu narukoval k samostatné dělostřelecké brigádě na Slovensku. Bohatě zde využíval schopností opravovat a udržovat auta a motorky. V paměti mu nepříjemně utkvěl podzim roku 1956. Tehdy musel na rozkaz se svým velitelem objíždět okolí a všechny muže v záloze v noci probudit a verbovat do kasáren, kam se musely zálohy ráno dostavit. V Maďarsku totiž vypuklo protikomunistické povstání.  „Nejtěžší bylo budit rodiny s malými dětmi,“ vzpomíná pamětník na události kolem Maďarského povstání. Když prezident Antonín Novotný v Sovětském svazu navrhl, že se československá armáda bude podílet na boji proti povstalcům nechali komunisté uvést do pohotovosti právě vojska na Slovensku při hranicích s Maďarskem.

Podobné pocity zažil Pavel Mejsnar o několik let později během srpna 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Dvacátého prvního srpna, kdy nás přepadli Rusáci, se mi hned vybavila situace kolem maďarských událostí. Říkal jsem si ráno, že syna do školky ještě dovedu, ale jestli si pro něj ještě někdy přijdu, to už není jistý, protože eventuální mobilizace připadala v úvahu a tekly mi slzy.“ A nebylo na naposledy, kdy se mu strach z mobilizace připomněl. Naposledy v únoru 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu.

Ještě dnes dýchám ten škodováckej kyslík

Během šedesátých let se Pavel Mejsnar podílel na přípravě výroby Škody 1202, která začala v roce 1959. V roce 1961 se vyrobil první sériový vůz na lince ve svařovně a v roce 1965 se konečně začala připravovat výroba mikrobusu 1203. „Vývoj trval strašně dlouho kvůli centrálnímu plánování. První plány na výrobu padly už v padesátých letech, ale teprve v polovině šedesátých let najednou nastala situace připravit sériovou výrobu. Bylo jasné, že část výroby se bude muset zajistit externě. Boční díly a střecha se zadaly do Německa. Až v roce 1967 jsem tam jel přebírat raznice.“

Když po roce 1989 došlo na partnerství koncernu Volkswagen a Škoda, byl velmi rád. „My jsme to do té doby dělali tak nějak po svém. Ale Němci požadovali několikanásobně vyšší kvalitu. Hlavně jsme se zaměřili na výrobky z pohledu zákazníka. A také jsme museli obstát při auditech a certifikacích. Bylo to jednoznačně ku prospěchu.“

„Pro fabriku jsem vždycky žil a ještě dodnes dýchám ten škodováckej kyslík,“ uzavírá pamětník. V roce 2023 měl Pavel Mejsnar 11 vnoučat od svých čtyř dětí, staral se o ženu a žili společně ve Vrchlabí, s nímž oba spojili svůj dospělý život. Celý život hodnotí jako Boží dar. Pro své potomky sepsal knihu vzpomínek, kterou uzavírá větou: „Mějte se rádi, váš děda“.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Gabriela Míšková)