Život v zemi dvou pravd a mlčení
Stáhnout obrázek
Věra Meier se narodila jako Věra Hošovská 27. července 1973 ve městě Lvov, který byl tehdy součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, kde také prožila dětství. Její předci z otcovy strany pocházeli ze starého polského šlechtického rodu Hošovských, avšak někdy v průběhu 19. či 20. století o svůj majetek i společenské postavení přišli. Jak? To se neví – v rodině Hošovských se o věcech moc nemluvilo, ať už v souladu s přísným patriarchátem, který rodinné žití doslova řídil, anebo z opatrnosti – v socialistických republikách si všichni přeci mají být rovni, a pokud nejsou, tak o tom mají alespoň mlčet. Matčina strana rodiny pocházela z města Poltava na střední či možná už východní Ukrajině. Jakožto učitelská přežila rodina její babičky uměle vyvolaný hladomor 30. let, během něhož zemřely dle odhadů čtyři miliony lidí. Dědeček pocházel z oblasti za Uralem, na Ukrajinu se dostal během druhé světové války jako stavební inženýr. Oba prarodiče byli členy komunistické strany a státem propagované ideologii věřili. Když si tedy Věřin otec – syn ze starobylého šlechtického rodu řeckokatolického vyznání – měl brát dceru komunistů, nastal poprask. Svatba se přesto konala a rodina se usídlila ve Lvově, kde se roku 1973 narodila Věra a její bratr Volodymyr. Na dětství vzpomíná Věra jako na období, kdy se rodinné tradice a církevní svátky slavily tajně, a když náhodou zrovna během velikonočních oslav u dveří zazvonil soused, řeklo se, že se slaví narozeniny – co kdyby spolupracoval s tajnou policií? Dětství líčí i jako dobu plnou večírků pořádaných jejími rodiči, kdy byly děti posílány brzo spát, avšak stejně poslouchaly za dveřmi politické vtipy pronášené u vína. A také jako dobu plnou školních besídek opěvujících budování světlých zítřků, ovšem na pozadí znatelného nedostatku potravin – zimy 80. let rodina přežila díky zásobám brambor ve sklepě a kysanému zelí. Za jakousi předzvěst konce socialistických režimů by se tedy dala považovat havárie v jaderné elektrárně Černobyl 26. dubna 1986. Ještě několik dnů po havárii Věra vesele kráčela s dědečkem na prvomájový průvod; proč se po ulicích pohybuje tolik kropicích vozů a proč jako třináctileté dítě neustále zvrací, si tou dobou s havárií spojovat ani nemohli – režim událost výbuchu zamlčoval, dokud mohl, tj. dokud informace nepronikly ze Západu. O několik let později – když socialistický režim konečně padl i na Ukrajině – odjela Věra studovat slavistiku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy do Prahy, kde žila i v době natáčení v roce 2025.
