Jakub Matulík

* 1942  

  • „Přišla sousedka, že její třináctiletá dcerka má čtyřicetistupňové horečky a sanitka pro ni nemůže přijet, protože nemá benzín. Tak jsme strčili děcko i s mámou do našeho auta a vezli je šedesát kilometrů do nemocnice. Byly tam dvě linie fronty a taky státní hranice. Tak jsme je přivezli do nemocnice a oni řekli: ,Tak už běž.‘ A já říkám: ,Jak se, vy volové, dostanete zpátky?‘ Tak jsem je odvezl i domů, děcko jsme nechali ve špitále. A druhý den ráno (po celém tom městečku v našem nejbližším okolí, vždycky když jsme vycházeli, tak po nás kluci házeli kameny), to ráno, když jsme je odvezli, tak nějaký kluk zase hodil kamenem, ale táta vyletěl, a prásk mu ji! A od té doby už jsme nebyli [jenom] priatelé, už jsme byli ,naši‘.“

  • „A nebylo to vždy takto úsměvné, jak teď momentálně popisuji. Asi týden po tomto prvním případu jsme jeli na kontrolu, protože se tam střílelo. Seděl jsem za volantem, tak jsem se díval pozorněji, než ti dva kolegové, a tak jsem zahlédl periferním viděním, že vlevo ode mne se na nás zvedla z pole skupinka asi šesti zamaskovaných lidí a začali mávat zbraněmi a střílet. A stříleli absolutně přesně směr naše auto. Ale ne přímo na to auto, bylo to tak pět deset metrů před čumák a zhruba metr, dva metry za zadek auta. Tak to dopadlo dobře, protože to byly jen samopaly a pušky. A pak jsme projížděli kouskem takové rozbité osady, nechci říct vesnice, jen pár domů, a tam zřejmě měli něco, co nechtěli, abychom zahlédli. Takže po našem autě vystřelili, ale teď to zahučelo jinak, než když střílí malé pěchotní zbraně. Tak jsem zabrzdil, podíval jsem se, co se děje, a zhruba metr nad korbou auta se do zdi zapíchl dělostřelecký granát, těžko odhadnout, jestli to byla ráže sto pět nebo sto dvacet, protože jsem jaksi neměl čas to přeměřovat... Koukl jsem, jak to je, přidal plyn a rozjel vozidlo. Na té cestě byla doporučená rychlost čtyřicet, tak jsem jel osmdesát.“

  • Celé nahrávky
  • 3

    Praha Dejvice, 20.09.2012

    (audio)
    délka: 02:05:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když něco děláš, dělej to pořádně. Obzvlášť, když na tom závisí životy druhých lidí

01 Mise UNPROFOR
01 Mise UNPROFOR
zdroj: Archív pmětníka

Jakub Matulík se narodil 6. července 1942 ve vsi Ladná poblíž Břeclavi. V roce 1960 nastoupil na dva roky do Vojenské odborné školy leteckých mechaniků v Košicích. Po absolutoriu sloužil v praporčické hodnosti na letišti Mošnov. Chtěl se ale dál vzdělávat, a tak odešel na rok na Vyšší letecké učiliště do Košic. Školu ukončil v roce 1966 s hodností poručíka. Následně strávil pět let na Letecké fakultě Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně (1968-1973). Díky nabyté kvalifikaci se stal náčelníkem provozního oddělení letiště Mošnov. Zde ho poznamenal dramatický zážitek - letecká havárie, při níž zahynulo deset osob, jeho blízkých spolupracovníků. U letadel přesto zůstal. V roce 1982 se stal inspektorem vojenského dopravního letectva v Praze. V roce 1988 přešel na Ministerstvo obrany jako vedoucí starší důstojník stálé komise bezpečnosti letů Velitelství letectva Federálního ministerstva národní obrany. V roce 1990 se stal členem Technického výboru Varšavské smlouvy v Moskvě, kde po čtyřech měsících zažil ukončení vojenského paktu. V letech 1992 a 1993 se zúčastnil mise v Jugoslávii jako letecký pozorovatel OSN. Po návratu pracoval v oddělení zahraničních styků Ministerstva obrany. Díky znalosti cizích jazyků byl v roce 1995 ustaven vedoucím starším důstojníkem oddělení Ministerstva obrany pro styk s členskými státy NATO, což souviselo s programem Partnership for Peace. Když jeho služební poměr skončil, zůstal zde nadále jako občanský zaměstnanec. Nakonec v rámci ministerstva na detašovaném pracovišti vydával osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. o účasti v zahraničích vojenských misích. Od roku 1968 je ženatý, má dceru a syna.