„Já jsem se v něm dost viděla, protože on mě tak jako…na něj jsme čekali, doma jsme na něj čekali. A já už jsem pak jako měla…já jsem nečekala na konkrétní osobu, ty tři návštěvy to nemohly zaplnit, ty roky. To bylo plný očekávání, co bude…A ono to tedy tak úžasný nebylo, ten jeho návrat. Byl vynervovanej, vyděšenej, vyplašenej…do tří dnů se musel hlásit na úřadě kvůli občanský legitimaci, musel se hlásit u vojáků, musel se hlásit na pracovním úřadu kvůli zaměstnání. Hlavně kvůli tomu zaměstnání to přišel rozčílenej. Tak furt nějaký zklamání, propady…Pro mě tu byl sice děda legionář, kterej byl sice úžasnej, ale taky to už byl starej pán, těžko to nesl, ty poměry, jaký byly, bylo málo peněz a teď ty infarkty do toho všeho. A potom tedy ten táta…to nebyl žádnej zachránce, kterej se vrátil do tý naší situace nebo do tý rodiny nebo jednoznačná radost…“
„A potom taky pro mě tedy obrázek maloval někdo jinej, ale já jsem pak na výstavě v Příbrami po revoluci viděla od toho pána, od toho malíře, on tam asi více lidem maloval obrázky všelijaký. Tak, já tedy to bohužel už nemám, ale byla by to hezká památka…básničku a kolem jsou ostnatý dráty a holčička, jak je tam zády a za zády má medvídka a panenku drží v ruce a tam na tom ostnatým drátu visí ještě ledasjaký hračky, knížka, panenka a tak a ta holčička je tam zády, a jakoby četla tu básničku. A tam je, já bych jí ráda řekla, bych si ráda vzpomněla…‘Panenku jsem už pohoupala, obrázky četla zblízka, říkanku celou přeříkala, po tátovi se mi stýská…‘ Já už nemůžu…'Řekni mi mámo… řekni mi mámo…‘ Teď nevím ten jeden verš…‘Řekni mi mámo, kdy se vrátí, pozítří, zítra asi, nauč mě mámo ty dny počítati, já vím, že táta taky počítá si.‘ No, tak takhle…A já jsem to měla, mně to máma nechala zasklít, já jsem to měla na zdi…A teď už to nemám…Protože mě svého času, za normalizace, chytil takovej vztek na to všechno, co bylo a proč to bylo. A jak to bylo marný, že to bylo zbytečný…že jsem prostě ten obrázek vyhodila.“
„Tak nakonec jsem to kamarádce řekla, aby to nerozhlašovala, a máma to na nějaký schůzce rodičů řekla učitelce, aby byla informace. A řekla jsem to kamarádce, ne hned v té první nebo druhé třídě, až později, v pátý. A z rodičovské schůzky máma přišla zdrcená, naštvaná a přitom jako smutná, protože jeden tatínek, otec mý kamarádky, jí tam řekl, že není záhodno, aby jeho dcera se mnou kamarádila, protože to dělá špatný dojem na jejich rodinu. No tak to byla tedy z toho rozčilená a potom, no tohle, od těch rodičů. Ale jinak, my jsme měli paní ředitelku Štafenovou, o který se v baráku v Karlíně říkalo…ona tam pořádala takový pásma, kulturní, s dětmi a když třeba byl pětadvacátej únor nebo jiný výročí, 1. Máj, tak jsme…já nevím, vybraný děti, ale už si nevzpomínám jak, jestli jsme se tam hlásili nebo jestli ona si nás vybírala a vím, že jsme při takových příležitostech ve škole stáli v půlkruhu ve škole na stupínku a tam bylo nějaký obecenstvo školní. A my jsme tam zpívali a recitovali a ona tam s někým nacvičila takovej text, jak ti naši tátové bojují za mír a co všechno v těch továrnách dělají a jak ti imperialisti a ten Západ je pro nás nebezpečnej a vím, že jsem si tenkrát v těch asi deseti letech, ani ne, řekla: A co tady vykládají, vždyť můj táta je tamhle…v tom vězení…a já tady nemám co dělat…a taková odlišnost mě najednou napadla oproti těm ostatním, jakoby nepoškozenejm dětem. Těch ostatních...vůči nim…Protože oni byli nepoškození a já už jsem něco viděla…“
Jaroslava Matoušková, za svobodna Wünschová, se narodila 4. dubna 1945 v Praze. Když jí byly čtyři roky, jejího otce Zdeňka Wünsche zatkli za protikomunistickou činnost a o rok později odsoudili ke dvanácti letům. Rok a půl strávil ve vyšetřovací vazbě ve věznici Státní bezpečnosti v Praze na Pankráci, trest pak ve věznicích v Plzni-Borech, na Mírově a také v táboře nucených prací v Jáchymově. Kvůli vážným zdravotním potížím byl z vězení propuštěný po sedmi letech, v roce 1956, kdy bylo jeho dceři 12 let. Z raného dětství si svého otce pamatovala jen matně a během let, kdy byl ve vězení, ho krátce viděla pouze třikrát. Zdeněk Wünsch se vrátil s podlomeným fyzickým zdravím, ale i psychicky deprimovaný, pro svou dceru byl cizím člověkem. Nikdy se jim již nepodařilo najít k sobě blízký vztah. Stejně tak se rozpadlo i manželství rodičů Jaroslavy Matouškové. Její matka, Jaroslava Wünschová, se odmítla i přes nátlak Státní bezpečnosti se svým mužem rozvést, přesto se jim vztah nepodařilo obnovit. Rodina přišla o byt, Jaroslava nesměla studovat, její matku vyhodili ze zaměstnání a do pohraničí byli z Prahy vystěhovaní i rodiče Zdeňka Wünsche. Jeho samotného nechtěli nikde po propuštění zaměstnat. Práci nakonec získal v dolech na Kladně, rodina žila po dlouhé roky ve finanční nouzi. Jaroslava se vyučila servírkou a teprve později mohla vystudovat hotelovou školu. V oboru zůstala po celou svou pracovní kariéru. V průběhu dalších let zažívala mnohá další zklamání a rozčarování, která souvisela nejen s nálepkou dcery politického vězně, ale i s totalitní dobou, ve které prožila značnou část svého života. Je členkou Konfederace politických vězňů a také spolku Dcery 50. let. Byla dvakrát vdaná, vychovala tři děti. V současnosti (r. 2023) žije v Konstantinových Lázních.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
