Brigitte Marksová

„JZD začalo na podzim a na jaře skončilo, protože neuměli hospodařit. Všechna [zvířata], co zemědělcům sebrali, tak nám dali nazpátek, když už neměli čím krmit. Když nám [krávy] koncem února přivezli, ještě u nás nebylo jaro, bylo hodně sněhu. Měli jsme druhý barák, který nezbourali, a mamka si ho pronajala. Co se nevešlo k nám na půdu, dali jsme vedle. Obyčejně to byla sláma a věci, co se nepotřebují každý den. To oni ale nevěděli. Když brali věci do JZD, vyklidili nám půdu, nechali jen trošinku sena pro dvě kozy, které jsme měli. ,To vám musí stačit, za chvíli bude jaro,‘ říkali. Nevěděli, že máme něco vedle, tak jsme [krávy] krmili slámou.“

„Měli jsme se vystěhovat taky, tak šla mamka do dolu, aby tátu nechali vyfárat, že se musíme odsunout. Řekli jí, že všechny rodiny, kde někdo pracuje na šachtě, mohou zůstat. Už byly seznamy a lidé byli na hromadě, kde se měli všichni sejít u hospody v Prkenném Dole s ranci, obyčejně dávali věci do dek. Moc toho nebylo, co si mohli vzít s sebou. Teta říkala: ,Proč my musíme jít ven a vy tady zůstáváte? Vy se máte, že tady můžete zůstat v rodinném domě!‘ Potom jsme dostali kontakty, protože jsme zůstávali v baráku, neměnili jsme adresu. Bylo jich hodně jako strejda. Měl mlýn, ale ten mu vzali. Zůstal v Prkenném Dole, ale úplně na druhém konci, až v Křenově, dostal malý baráček. Až v padesátých letech si mohl pronajmout něco blíž, protože v tom baráku se nedalo bydlet. Potom měl možnost si pronajmout [svůj] mlýn. Už ne jako mlýn, protože tam bylo všechno zdevastované, ale hospodařil.“