Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigitte Marksová (* 1941)

• narodila se 22. listopadu 1941 v Prkenném Dole

• rodiče byli němečtí soukromí zemědělci

• tatínek v roce 1942 narukoval do německé armády, vrátil se až roku 1946

• v květnu 1945 u nich tábořili sovětští vojáci

• odsun se jich netýkal díky tatínkově práci v dole

• v roce 1947 začala pamětnice chodit do školy v Žacléři

• v roce 1958 jim státní statek zabral pole

• v roce 1960 se vdala za Edwina Markse

• pracovala v kuchyni v mateřské škole v Žacléři

• s manželem působili v německém kulturním spolku

• v roce 2025 žila v Žacléři

Čtyřletá Brigitte Marksová vyděšeně sledovala maminku, jak se ve spěchu pěšky vydala na cestu za tatínkem, který měl zrovna šichtu v dole nedaleko Žacléře. Domů jim totiž přišli oznámit, že se musí vystěhovat a mají dvě hodiny na sbalení svých věcí. Psal se rok 1946 a probíhal poválečný odsun německého obyvatelstva z Československa. Pamětnice si nevybavuje, jestli k nim příkaz dorazil na jaře, nebo až v letních měsících. Vzpomíná si ale, že maminka toho moc sbalit nestihla: „Něco nakázala připravit bratrům, ale moc toho připraveného nebylo, když musela na důl.“ Na šachtě tatínka ani nenechali vyfárat a sdělili jí, že rodiny zaměstnanců dolu mohou zůstat a odsun se jich netýká. Maminka se vracela domů do Prkenného Dolu a viděla sousedy s ranci shromážděné u hospody. „Obyčejně dávali věci do dek. Moc toho nebylo, co si mohli vzít s sebou,“ vysvětluje pamětnice. Jejich příbuzná ze vsi naříkala: „Proč my musíme jít ven a vy tady zůstáváte? Vy se máte, že tady můžete zůstat!“

Rodina Marksových hospodařila, pole na svazích v Prkenném Dole obdělávali s pomocí krav a vždycky se hodně nadřeli. Když přišli komunisté s kolektivizací, jejich pole v kopcích nikdo nechtěl. Na podzim roku 1955 vzniklo místní jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Vzali nám všechny krávy. Prohlédli půdu a odnesli s sebou všechno seno. Měli jsme dřevěný strop, který se senem zahřál. Pak jsme to doma vůbec nemohli vytopit,“ vzpomíná Brigitte Marksová. JZD se ale moc nedařilo. „Začali na podzim a na jaře skončili, protože neuměli hospodařit,“ říká. V únoru už neměli čím krmit zabavená zvířata, a tak je vrátili původním majitelům. Marksovým přivedli jejich krávy a všude kolem ležel sníh. Naštěstí měli pronajaté ještě jedno stavení, kam ukládali věci, které nepotřebovali každý den. Uloženou tam měli i slámu. „Nevěděli, že máme něco vedle, tak jsme krávy do jara krmili slámou,“ vypráví pamětnice.

Tatínek musel narukovat

Brigitte Marksová, rozená Bocková, přišla na svět 22. listopadu 1941 v Prkenném Dole nedaleko Žacléře a měla dva starší bratry, Rudolfa a Waltera. Tatínek Vincenc Bock se vyučil ševcem a po rodičích převzal rodinné hospodářství, chovali pár krav a dvě kozy. Maminka Elfrída Festová pocházela z Černé Vody, vedla domácnost a také pracovala v hospodářství. Oba rodiče byli německé národnosti, maminka se ale díky výměnné službě v české rodině naučila i česky. Její rodiče vlastnili malé hospodářství s pekařstvím, o které po válce jako Němci přišli. Dědeček to neunesl. „Přišlo mu to do hlavy a dali ho do Kosmonos,“ vzpomíná pamětnice na dědečkův pobyt v psychiatrické léčebně. Babička pak žila u nich, stejně jako tatínkův otec. V Prkenném Dole sousedili s rodinou maminčina bratra, který tam provozoval mlýn. 

Tatínka si jako malá příliš neužila, protože musel asi v roce 1942 narukovat do německé armády. Podle vyprávění věděla, že ho poslali do severních oblastí, pravděpodobně do Norska. Po válce jí odtamtud přinesl panenku, kterou opatrovala jako vzácnost, aby se nezničila. „Když přišla návštěva, tak jsem ji ukázala a hned zase schovala, aby si s ní nehráli a nerozbili ji,“ vzpomíná. Nevěděla, jestli jsou rodiče v písemném kontaktu, a maminka o válečném a poválečném čase nechtěla mluvit ani později. Musela hospodařit sama a starat se, aby uživila tři děti. „Měli jsme s hospodářstvím strašné práce. Třeba jsme museli seno a slámu nejdřív donést z pole k silnici a teprve potom ho přeložit na žebřiňák a odvézt,“ vypráví pamětnice. Hodně jim pomáhala maminčina sestra s manželem. Malá Brigitte dostávala na starosti menší úkoly jako natrhat kopřivy pro husy nebo donést pivo pomocníkům, kteří jim sekali louku. 

Pamětnice byla jako dítě baculatá a moc nechodila. Maminka se s ní vypravila do nemocnice v Jablonci nad Nisou, kde ji ale odbyli, že dcera začne chodit, až shodí dětská kila. Naštěstí tam pracovala tatínkova sestra, která jim zařídila rentgenové vyšetření. Zjistili, že malá Brigitte nemá vyvinuté kyčelní jamky. „Dali mi na tři měsíce taková péra, pak je sundali, ale už mě nerentgenovali,“ vzpomíná. Od té doby se při chůzi kolébala a ve škole jí pak často přezdívali „kačena“.

Dostala od vojáků čokoládu

V Prkenném Dole žily převážně německé rodiny, po konci války tedy panovaly obavy z příchodu sovětské armády. Když do vsi přijel jeden sovětský tank, usadili se vojáci na jejich zahradě. „Mamka z toho měla strašný strach,“ říká Brigitte Marksová. Chovali se k nim ale slušně. Možná díky maminčině znalosti češtiny nebo faktu, že jeden z vojáků měl stejně starou dceru. Plot, který tankem rozbili, zase opravili. „Spali v tanku a kolem tanku, jen od nás chtěli slámu, deky a duchny. Mamky se neptali, jestli se má čím přikrýt. Vždycky ale chtěli, abychom my tři děti měly svoje,“ vypráví. 

Paradoxně se během pobytu vojáků měli docela dobře. Pamětnice poprvé v životě viděla čokoládu, kterou jí dali a kterou se bála ochutnat. „Přiživovali jsme se s Rusy. Když jim něco zbylo, dostali jsme to. Když dělali polévku, tak nalili i nám,“ popisuje. Někteří lidé z vesnice se na ně kvůli tomu dívali skrz prsty. Nevybavuje si, kdy přesně sovětský tank přijel ani jak dlouho vojáci zůstali.

Tatínek se ze severní Evropy vrátil teprve zjara v roce 1946. Podle pozdějšího vyprávění Brigitte Marksová věděla, že se chtěl vyhnout zajetí, a proto ještě s dalším vojákem utekl a pěšky se vydal zpátky domů napříč Polskem. „V Polsku to nebylo tak kruté. Přes den je hospodáři někdy vzali dovnitř nebo jim otevřeli stodolu, že tam mohli přespat. Po nocích se pak plížili,“ vysvětluje. Domů přišel s nemocnými průduškami. Přestože věděla, že se vrátil její tatínek, ve skutečnosti před ní stál cizí člověk. Vždyť jí byly necelé dva roky, když ho naposledy viděla... „Jako tátu jsem ho neuznala. Říkala jsem, že už tatínka nepotřebuju, že mám strejdu,“ popisuje svou reakci. Tatínek to zaslechl a nedokázal pro její slova najít pochopení. Nikdy k sobě nenašli blízký vztah, přestože si po čase zvykla a jako tatínka už ho přijala.

Vincenc Bock nemohl provozovat ševcovství, protože mu potřebné nástroje zabavili. „Některé nářadí jsme ještě stihli trošku poklidit, aby nebylo tak na očích, ale bylo ho jen malinko,“ vzpomíná Brigitte Marksová. Šel proto pracovat na důl, ale kvůli nedostatku zkušeností v oboru měl na starosti jen pytlování uhelného prachu ze země. Práce v prašném prostředí jeho průduškám neprospívala a po zdravotní stránce na tom byl tatínek čím dál hůř. Po roce 1948 už trávil více času v nemocnici než doma. Nakonec měl na starosti jen ohřát jídlo pro rodinu a zvířectvo, protože byl nemocný a víc toho nezvládl. Zemřel v září roku 1952.

Strýc musel odejít ze mlýna

Brigitte Marksová mohla s rodiči a bratry zůstat v Československu, většina z jejich širší rodiny ale musela odejít – tatínkovy sestry s rodinami nebo maminčiny švagrové s dětmi. Maminčini bratři bojovali, dostali se do zajetí a s rodinami se setkali až v Německu. Místo, kam budou odsunuti, se příbuzní dozvěděli až ve sběrném táboře. Obyvatelé Žacléře a okolí se dostali většinou do oblasti tehdejšího západního Německa. Maminčin bratr musel opustit svůj mlýn a přestěhovat se do zchátralého domu ve vedlejší vsi, v Kořenově. „Až v padesátých letech si mohl pronajmout něco blíž, protože v tom baráku se nedalo bydlet,“ vypráví pamětnice. Ještě později dostal příležitost pronajmout si „svůj“ mlýn. V té době ale už bylo jeho vybavení úplně zdevastované a k mletí se nedalo používat. Strýc tedy alespoň hospodařil.

Brigitte Marksová si nevybavuje, že by se u nich po konci války objevily Revoluční gardy nebo že by zažila nevraživost ze strany Čechů. Do opuštěných domů po Němcích v Prkenném Dole totiž přišly nové české rodiny. Někteří z nich však neměli žádné zkušenosti s hospodařením nebo řemeslem a nevydrželi ho provozovat. Pamatuje si například na jednu českou rodinu, která obsadila truhlárnu po jejím strýci. Oboru ale nikdo z ní nerozuměl a hlava rodiny brzy raději odešla pracovat do dolů. „Jeden přišel do strýcova mlýna, nerozuměl tomu, provozoval jen mlýn, pekárnu ne, a pak se to rozbilo,“ vypráví Brigitte Marksová. Ne všichni nově příchozí budili mezi původními obyvateli důvěru. Pamětnice třeba nesměla sama chodit dál od jejich domu. „Maminka měla strach, aby mi neublížili,“ vzpomíná. 

Její rodina zůstala na stejné adrese, a proto je po určitém uvolnění poměrů mohli příbuzní z Německa kontaktovat. Tatínkova sestra jim v padesátých letech poslala dopis. Ještě později, když už neměli hospodářství, jezdila maminka za sestrami. 

Pan ředitel na ně čekal s rákoskou

V okolí Žacléře mluvili němečtí obyvatelé místním dialektem. Bratr pamětnice pak měl problém rozumět ve škole spisovné němčině, s ní už pak proto doma dialektem nemluvili. Po druhé světové válce nesměly německé děti rok chodit do školy, což se dotklo jejího mladšího bratra. Zůstal doma a pomáhal mamince v hospodářství, než mohl školu dokončit. Brigitte Marksová nastoupila do školy v Žacléři v roce 1947. „Neexistovaly pluhy a my jsme v zimě chodili přes závěje. Mnohokrát jsme přišli do školy pozdě,“ vypráví. Tam už na ně čekal přísný pan ředitel. Trestal děti tak, že musely klečet s nataženýma rukama, na které jim položil pravítko. Když pravítko spadlo, dostaly přes ruce rákoskou. Její vzpomínky na první školní rok tedy nejsou moc pěkné. 

Na učení neměla moc času, protože musela pomáhat na poli. Přesto dokončila pátou třídu a měla pokračovat dál na měšťanku, což ale její maminku vyvedlo z míry. Nedovedla si představit, že by chodila do školy déle než její bratři, kteří absolvovali pět tříd. „Co mám dělat? Holku posílají dál. Přece nemůže mít víc než kluci,“ radila se u sousedů. Po tatínkově smrti hospodařila dál sama. Asi v roce 1958 vznikl státní statek, který převzal jejich pole. Maminka na statku pracovala a v roce 1959 tam měla nastoupit i pamětnice. Lékař jí ale kvůli jejím problémům s chůzí zařídil práci v přádelně Texlen v Žacléři. 

Na zábavě se seznámila s Edwinem Marksem z německé rodiny z Lampertic, za kterého se v roce 1960 provdala. Pracoval na dole jako zámečník. Postupně se jim narodili tři synové, doma mluvili německy a žili v bytě v Žacléři. Brigitte Marksová si vždy přála pracovat s dětmi a to se jí splnilo v roce 1968, kdy začala uklízet a pracovat v kuchyni v mateřské škole v Žacléři. Zůstala tam až do svého odchodu do invalidního důchodu. 

Nedůvěřovali nám

V srpnu 1968 pomáhala mamince v Prkenném Dole sušit trávu. Nevěděla, co přijde, když slyšela hukot letadel. „Měli jsme strach. Některá letadla létala dost nízko nad námi,“ popisuje Brigitte Marksová své obavy hlavně o bezpečnost dětí. Ještě před okupací Československa dostaly německé rodiny možnost vystěhovat se za příbuznými. Potřebovaly od nich podle pamětnice příslib, že se o ně v Německu postarají, pokud neseženou práci. Ona s rodinou nakonec příslib dostala od maminčiných bratrů. Vystěhování už pak ale nebylo možné. Uvolněným poměrům v zemi z konce šedesátých let byl konec. Maminka ani manželovi rodiče navíc stejně odejít nechtěli. Možnosti stačil využít jen maminčin bratr s rodinou, do které se přiženil i bratr manžela Edwina Markse. „Kdyby to už neměli zaplacené, taky by tu museli zůstat. Ale oni jim neměli peníze z čeho vrátit. Museli si objednat vagon na nábytek a všechno zaplatit. To bylo na jaře 1969,“ popisuje.

Pamětnice s manželem a dětmi navštěvovala v sedmdesátých letech rodinu manželova strýce, která žila nedaleko hranic za Varnsdorfem. „Jeli jsme vlakem do Varnsdorfu, na hranice pěšky, přes hranice pěšky. Tam čekal strejda a odvezl nás,“ vypráví. Protože by se jich všech pět do auta nevešlo, museli dva mladší synové cestovat poslední krátký úsek v kufru.

Svůj jazyk a tradice si němečtí obyvatelé z Žacléře a okolí uchovávali i v dobách socialismu. Brigitte Marksová s manželem se stali členy místní pobočky Kulturního sdružení pro občany německé národnosti, kterou Edwin Marks později také vedl. Připravovali divadelní představení v němčině, založili recitační kroužek pro děti, spolupracovali s vyučujícími německého jazyka v žacléřské škole. S dětmi vystupovali například při oslavách Mezinárodního dne žen, účastnili se prvomájového průvodu ve městě. Spolek provozovat směli, komunisté ale chtěli mít o jejich činnosti přehled. „Nedůvěřovali nám. Abychom nedělali nějakou propagandu, tak manžel musel o všem dělat zápisy. Pořád si mysleli, že jsme ve spojení se Západem, ale my jsme jen chtěli dělat kulturu, protože tady nic nebylo,“ podotýká Brigitte Marksová. Na povinném týdenním školení, které se konalo jednou za rok, do nich „hustili“ jen politiku. 

Revolučního dění v listopadu 1989 se pamětnice aktivně neúčastnila. Stejně jako další němečtí obyvatelé Žacléře čekala, kdo se dostane do vedení města a jak k nim bude přistupovat. „Byly tady rodiny, které by nás na hodinu vystěhovaly. Nenávist mezi některými rodinami zůstala. Teprve teď, když jsou v důchodu, se to uklidnilo,“ podotýká pamětnice. Po sametové revoluci vzniklo v Trutnově Centrum česko-německého porozumění a odsunutí němečtí obyvatelé začali přijíždět na návštěvy. „Když se tady renovoval kostel, hodně na to přidávali peníze,“ říká. Brigitte Marksová podnikla velkou cestu do Německa v roce 1992 a navštívila spoustu svých příbuzných. Jejich německý recitační kroužek fungoval až do roku 2002.