„V rámci 4. československého praporu, kdy tam byly v roce 2004 nepokoje, to tehdy Podujevo bylo vzhůru nohama, to jsme měli i vojenskou pohotovost a dostali jsme samopaly. Tam už jsou čtyři zásobníky a ty jsme měli taky ostré. Takže jsem měla na posteli pověšený samopal 58. Nám to [misi] prodloužili, takže celých sedm měsíců tam byla pověšená ta zbraň. Plus jsme měli i ty pistole. A to nevnímáte, to nevnímáte, to prostě jedete v tom vlaku. Když to teďka vyprávím, je to hrozné, šílené, to si člověk ani neuvědomoval. Ne, to nevnímáte. Měli jsme pohotovost, Kosovo bylo vzhůru nohama a hoši, všichni kolegové vyjeli do prostoru. To byly fakt nepokoje, třepalo se celé Kosovo a tehdy nás jako ženy – bylo nás kolem dvaceti z celého praporu. Najednou nefungovalo obvaziště, nefungovalo nic. Kromě kuchařek, ty zůstaly. Ale všechny ženské jsme vyjely do pole na měsíc a dali nás na hlavní velitelství KFOR do Prištiny na hlavní vchod. A my jsme zabezpečovali hlavní vchod. A to byl mazec.“
„Myslím, že ani ne. Že to fakt tak nějak berete. Myslím, že někteří muži byli více vyklepaní než my ženské. Tam si nikdo strach nepřipouštěl. Brali jsme to tak – hlavně někam složit hlavu, do nějakého spacáku, to pro nás bylo nejdůležitější.“
„Na začátku mise v rámci prvního československého praporu dostanete osobní zbraň a dva zásobníky ostrých nábojů, které musíte mít po celou dobu u sebe. V noci jsme to mívávali pod postelí. Než jsme vyjížděli ze základny, tak jsme si museli nabít, ale mít zajištěno. A když pak přijíždíte, tak si musíte vybít z komory a zase si to všechno uložit. Ale máte ostré zbraně, museli jsme u sebe mít plynové masky a museli jsme mít neprůstřelné vesty a helmy. To byly jenom protistřepinové vesty a ty jsme dostávali spolu se zbraní na začátku mise. Po dobu mise přes noc s tím žádným způsobem nemanipulujete, dáte to pod postel. Nebo jsme měli uzamykatelné skříňky. A to přijdete, hodíte to do skříňky nebo pod postel a jdete si dodělávat zvlášť věci. Ale to ani nevnímáte. Tu zbraň ani nevnímáte.“
Zdeňka Markovičová se narodila 3. července 1978 ve Vyškově. Otec Vojtěch pracoval ve vyškovském pivovaru, po roce 1989 provozoval živnost na opravu motorek a aut. Matka Zdeňka pracovala v kasárnách, později v nemocnici jako sanitářka. Manželství rodičům nevydrželo a matka Zdeňka se provdala za Vladimíra Markoviče, vojáka z povolání. Zdeňčin dědeček Michal Fajčík pocházel ze Slovenska a za války se zapojil do protinacistického odboje. Ve své rodné obci Osádka spolupracoval s partyzánskou skupinou Signál – předával zprávy a pomáhal se zásobováním. Za svou odbojovou činnost obdržel osvědčení účastníka národního boje za osvobození i osvědčení válečného veterána. Po válce vstoupil do armády a postupem let se vypracoval až do hodnosti podplukovníka. Zdeňka Markovičová vystudovala střední průmyslovou školu ve Vyškově. Po maturitě – v roce 1997 – vstoupila do armády. Roku 2002 a následně na přelomu let 2003 až 2004 se účastnila vojenské mise KFOR (Kosovo Force) v Kosovu. V roce 2013 promovala na univerzitě obrany, o rok později se rozhodla armádní prostředí – tehdy v hodnosti nadrotmistra – opustit. V roce 2025 žila v rodném Vyškově a živila se jako soukromá vyučující angličtiny a matematiky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
