Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeňka Markovičová (* 1978)

• narozena 3. července 1978 ve Vyškově

• dědeček Michal Fajčík se za války zapojil do protinacistického odboje

• po maturitě, v roce 1997, vstoupila do armády

• dvakrát se účastnila vojenské mise KFOR v Kosovu (2002 a 2003 až 2004)

• roku 2013 promovala na univerzitě obrany, v následujícím roce vystoupila z armády

• v roce 2025 se živila jako soukromá vyučující a žila v rodném Vyškově

„Najednou nefungovalo obvaziště, nefungovalo nic,“ vzpomíná na kritické momenty roku 2004. „Měli jsme pohotovost, Kosovo bylo vzhůru nohama a hoši, všichni kolegové vyjeli do prostoru. To byly fakt nepokoje, třepalo se celé Kosovo.“ Tehdy jí bylo šestadvacet let a se samopalem Sa vz. 58 v ruce vyčkávala na blížící se nebezpečí. „Když to teď vyprávím, je to hrozné, šílené, to si člověk ani neuvědomoval. Ale to ani nevnímáte, tu zbraň ani nevnímáte,“ vzpomíná Zdeňka Markovičová.

Zelená už odmalička

Zdeňka Markovičová se narodila 3. července 1978 ve Vyškově. Matka Zdeňka pracovala v kasárnách, později v nemocnici jako sanitářka, otec Vojtěch ve vyškovském pivovaru. Manželství se rodičům později rozpadlo a matka se provdala za Vladimíra Markoviče, vojáka z povolání. Zdeňka měla odmalička blízký vztah se svým dědečkem Michalem Fajčíkem (1933–2022). Často jí vyprávěl o válce, o odboji, o partyzánech. Pocházel z obce Osádka na severu Slovenska a do odboje se zapojil s celou svou rodinou. Šlo o partyzánskou skupinu Signál. Té tehdy mladistvý Michal Fajčík předával zprávy a pomáhal se zásobováním. Fajčíkovi ve svém domě partyzány po nějakou dobu i ukrývali. 

Za odbojovou činnost obdržel Michal Fajčík osvědčení účastníka národního boje za osvobození (1974) i osvědčení válečného veterána (2003). V poválečných letech dědeček vstoupil do armády a postupně se vypracoval až na hodnost podplukovníka. „Byl zástupcem velitele organizačního oddělení ve Vyškově,“ upřesňuje jeho vnučka. V armádě působila i dědečkova manželka Zdeňka Fajčíková a vojákem z povolání byl také Zdenčin nevlastní otec Vladimír Markovič. Zdeňka tak měla k armádnímu prostředí odjakživa blízko. „Zelená už odmalička,“ říká se smíchem a dodává: „Ze samopalu a kulometu jsem střílela někdy v deseti letech.“

Pro úplnost dodejme, že dědeček Michal Fajčík - vyznamenáními ověnčený voják - byl v letech 1982 až 1984 veden jako agent vojenské kontrarozvědky (VKR, tehdejší součást StB) pod krycím jménem Ruda. Tato životní epizoda se doma otevřela až po revoluci, když došlo ke zveřejnění seznamů spolupracovníků. „Nesl to tehdy hodně špatně, bylo mu to líto,“ vypráví Zdeňka Markovičová. „Vyjadřoval se k tomu tak, že to bylo v rámci výkonu jeho funkce zástupce náčelníka organizačního oddělení, že to bylo součástí aktivit, které on dělal v rámci vojenské služby. […] A že to byla víceméně okrajová záležitost,“ dodává.

Jdu do toho

Po základní škole Zdeňka absolvovala vyškovskou strojní průmyslovku. S čerstvou maturitou pak v polovině devadesátých let vycestovala na rok do Anglie. „A na cestě z České republiky do Anglie v noci v autobuse jsem se rozhodla, že vstoupím do armády,“ přibližuje. Stalo se tak v roce 1997, kdy nastoupila na Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Ve čtvrtém semestru studium přerušila a převeleli ji na vojenskou správu do Strakonic. Tam zůstala následující dva roky. Když se naskytla příležitost zúčastnit se mise v Kosovu, neváhala. „To byla výzva. Říkala jsem: ,Já jdu do toho!‘“ vypráví. 

„Krev, rentgeny, několikahodinové psychologické vyšetření, jestli jsme způsobilí, pohovor s psychologem, spousta očkování…“ vyjmenovává, co všechno krom vojenské přípravy předcházelo cestě do Kosova. Mise nesla označení KFOR (Kosovo Force), Zdeňka Markovičová přibližuje její cíle: „Kontakt s místním obyvatelstvem, kontakt se starosty, kontakt s místní samosprávou, s humanitárními organizacemi, ale také kontakt s civilně vojenskou spoluprací jiných [zemí]. Třeba z Anglie, ze Švédska, s Američany jsme spolupracovali…“ 

Vezmete si zbraň, vestu, přilbu, papír, tužku a hlavně foťák

Poprvé se mise KFOR zúčastnila v roce 2003, podruhé na přelomu let 2003 a 2004 – vždy šlo o několikaměsíční výjezd. „Dostanete osobní zbraň a dva zásobníky ostrých nábojů, které musíte mít po celou dobu u sebe. V noci jsme to mívávali pod postelí. Než jsme vyjížděli ze základny, tak jsme si museli nabít, ale mít zajištěno. A když pak přijíždíte, tak si musíte vybít z komory a zase si to všechno uložit. Ale máte ostré zbraně, museli jsme u sebe mít plynové masky a museli jsme mít neprůstřelné vesty a helmy,“ popisuje povinnou výbavu vojáka a dodává: „Ale to ani nevnímáte. Tu zbraň ani nevnímáte.“

Běžný den vypadal ve zkratce nějak takto: budíček – snídaně – pobrat nezbytné vybavení (včetně oběda) a vyjet do terénu. Zdeňka Markovičová upřesňuje: „Vezmete si zbraň, vestu, přilbu, papír a tužku. Signál nebyl, ten jsme měli jen přes velké vysílačky v autě. A vyrážíte. Papír, tužku a hlavně foťák. Fotíte, dokumentujete, mluvíte se starosty, co je trápí, co je netrápí. Podíváte se na stav škol, vytipujete nějaké chudé lidi, kteří potřebují dovézt oblečení nebo jídlo.“ S místními dle vzpomínek vycházeli nadmíru dobře. „Zvlášť když přijely ženy – to jsme měly dveře otevřené kamkoliv,“ říká a vzápětí dodává: „[Ale] hledaly se tam ty vztahy, to určitě.“

Strach si nikdo nepřipouštěl

„Podujevo bylo vzhůru nohama,“ vzpomíná na jednu z nemála vypjatých chvil, které v Kosovu zažila.  „To jsme měli i vojenskou pohotovost a dostali jsme samopaly. Tam už jsou čtyři zásobníky a ty jsme měli taky ostré. Takže jsem měla na posteli pověšený samopal 58. Nám to [misi] prodloužili, takže celých sedm měsíců tam byla pověšená ta zbraň. Plus jsme měli i ty pistole. A to nevnímáte, to nevnímáte, to prostě jedete v tom vlaku. Když to teďka vyprávím, je to hrozné, šílené, to si člověk ani neuvědomoval. Ne, to nevnímáte. Měli jsme pohotovost, Kosovo bylo vzhůru nohama a hoši, všichni kolegové vyjeli do prostoru. To byly fakt nepokoje, třepalo se celé Kosovo,“ vypráví. Na otázku, jestli měla strach, odpovídá s rozvahou: „Myslím, že ani ne. Že to fakt tak nějak berete. Myslím, že někteří muži byli více vyklepaní než my ženské. Tam si nikdo strach nepřipouštěl.“

Vyjma krizových situací má však mise spojeny i s řadou nostalgických vzpomínek. Například na 24. prosinec: „To byly moje nejlepší Vánoce. Rok 2003, Kosovo. Byli jsme tam s kaplanem a oni byli hodně duchovní. Byla cítit silná atmosféra. Když opomenu hnusnýho kapra a hnusnej bramborovej salát [smích], tak ten zbytek je věc, na kterou budu vzpomínat celej život. Byly to hodně duchovní Vánoce,“ vypráví.

Už mi to nedávalo smysl

„Já jsem se rozhodla, že už nikam nechci, že už mi to stačilo,“ shrnuje Zdeňka ve stručnosti reakci na příležitost účastnit se další mise, tentokrát v Afghánistánu. Ta se naskytla dva roky po návratu z Kosova, roku 2006. V armádě zůstala ještě následujících šest let (2014). Rok předtím promovala na univerzitě obrany a získala inženýrský titul. Uniformu definitivně svlékla v hodnosti nadrotmistra. Tehdy jí velení sdělilo, že i přes hodnostní a vzdělanostní postup pro ni nemají v armádě vyšší pracovní pozici. Rozhodla se tedy pro radikální změnu. „Už mi to nedávalo vůbec žádný smysl. Ale vůbec žádný,“ uvádí. Následující rok a půl pracovala manuálně v Rakousku. Jak sama říká, cíleně se chtěla dočasně odříznout od dosavadního života. 

V současnosti, roku 2025, se Zdeňka Markovičová živí soukromým vyučováním angličtiny a matematiky. K tomu se věnuje svému specifickému koníčku – sbírání dětských slabikářů. Tato záliba vznikla tak trochu náhodou. A kde jinde, než v Kosovu. „Chtěla jsem si něco odvézt a říkám tlumočníkovi: ,Co bych si tak mohla odvézt? Pracujeme pro školství, obnovujeme tady školy,‘ tehdy se tam rekonstruovala škola – tak říkám, že bych si odvezla slabikář.“ Sbírka se postupně začala rozrůstat a k dnešním dnům má na kontě i celou řadu výstav: „Měla jsem velkou výstavu v Uherském Brodě. To bylo! […] Pak mě začala oslovovat muzea. Jihlava, Uherský Brod, Vyškov. V Bučovicích jsem měla výstavu, v Lounech…[…] Takže školství mi zůstalo,“ uvádí. 

Své vyprávění pro Paměť národa uzavírá Zdeňka Markovičová slovy: „Války k ničemu nevedou. Je to jenom strádání a nechce se vám dívat na ty lidi. Lidi v Kosovu, jak žili? Ze dne na den. Žili z toho, co jsme jim dali. Je to součást Evropy, je to, co by kamenem dohodil. Tehdy tam byla největší korupce – co se páchala korupce, tak to v podstatě končilo na Balkáně. Praní špinavých peněz, krádeže, tohle všechno končilo na Balkáně. Je to obrovská škoda. Věřím v české lidi, že se to tady zvedne a že nemáme zapotřebí hledět na Západ. Přála bych českým lidem hlubší očistu, najít v sobě pravdu. To je můj odkaz, který bych chtěla předat.“