RNDr. Ivan Makásek

* 1944  

  • „A na to, aby řekli ‚Makásek ať jde do háje!‘ a ‚my to zastavíme!‘, už věděli, že to má velký náklad a že tím způsobí nevoli mezi lidma. Já jsem tehdy nevyhodnocoval politickou situaci. Prostě jim to takhle vyhovovalo a mně taky. Ale to nebyl jediný tlak na nás. Snažili se nám najít nějakou chybu v účetnictví. To je ten největší a nejsnadnější klacek na každého, není nic elegantnějšího než jim najít chybičku v účetnictví. A i to jsme zvládli. My jsme byli pro ně prostě takový živel, který se nedivím, že jim dělal vrásky na čele.“

  • „Mně tu Chartu nikdo nepředložil: ‚Hele, podepiš to.‘ Kdyby to bylo bývalo tak jednoduchý, tak já bych to tam ve své blbosti a lehkovážnosti šoupnul. Protože jsem samozřejmě byl nadšen, že se někdo ozval a že se začíná něco dít a ledy se budou lámat. Nikdo [to] samozřejmě nemohl odhadnout. Já jsem nepátral, abych šel za někým, co mi pak v krku uvízne. Nezapomeňte, že už nešlo jen o mě a o tu rodinu. Když to trochu přeženu, tak jsem byl taky tím guru toho oddílu a dalších spřátelených lidí, kteří o mně věděli. V těch padesátých letech to stačilo, že lidi o sobě věděli, tak je jenom [za to] sesbírali. Teď už ne. Teď už jste musel něco asi opravdu zavážit, aby vás vychytli. Že jste znal Vopičku nebo Vonáskovou, to už jim bylo jedno. Přesto jsem cítil nějakou takovou tu... Říkal jsem si: ‚Už něco děláš!‘ Z mého pohledu Charta byla úžasná, a ne že bych přeceňoval, co jsme dělali, ale my už nebezpečnou činnost dělali x let před Chartou.“

  • „Pak jednoho dne přišla maminka a říká: ‚Ivo, co bys tomu řekl, kdybys chodil k Foglarovi do oddílu? Kdybych tě tam zapsala?‘ Já jsem říkal: ‚Mami, to bych se mohl jako [zapsat]? Nedělej si ze mě legraci. Ten oddíl už je dávno...‘ A ona říká: ‚Co blázníš? Ten oddíl funguje. Ten Jestřáb žije.‘ Tak já jsem říkal: ‚No tak to by bylo skvělý.‘ Bylo to proto, že, světe, div se, maminka dělala v kanceláři s nějakým jiným úředníkem, panem Stehnem. A ten měl dva syny, oba dva k tomu Foglarovi chodili a předháněli se ve vyprávění. Mamince se to propojilo a ptala se: ‚Nemohl bys zařídit, že by mi tam přijali toho kluka?‘ Čekal jsem na to asi tři čtvrtě roku. Nebudu tady rozvádět proč, ale souvisí to s tím, jak žije skautský oddíl. Tehdá to bylo na jaře a to už se kluci připravovali na tábory a jako nováček bych to asi těžko zvládal. Nábory se obyčejně dělávaly v září. V září toho roku jsem se skutečně dočkal.“

  • „Já jsem v tu dobu měl budoucí manželku na Smíchově, na Hřebenkách pod Strahovem, a sám jsem bydlel až v Hloubětíně. A když mi v noci kolem třetí hodiny zavolal Franta z oddílu a říkal mi: ‚Ivane, pusť si rádio!‘, tak jsem pustil rádio. Vyburcoval jsem i našeho otce. Stáli jsme u toho, poslouchali zprávy, brečeli a slyšeli, jak na Ruzyň nalítávají antonovy nebo jak se jmenovala ta jejich letadla. Tam měla linku. A druhý den ráno jsem šel pěšky až na ty Hřebenky. Zajímavé bylo proplétat se mezi těmi tanky a vojáčky. Nejdramatičtější to pro mě bylo, když jsem přecházel od Národního divadla na Újezd. Tam ruští vojáčci nepouštěli, ale nápor těch Čechů byl takový, že nakonec střelba nezazněla a pustili nás. Ale od Štefánikových kasáren a Holečkovou ulicí nahoru jsem měl sevřené nejen srdce, ale i jiná místa. Proč jsem tam šel? Měl jsem strach o svoji nevěstu!“

  • „Když byly v rádiu hlášeny ty skautské procesy, tak můj otec chodil po bytě a říkal: ,Hajzlové komunističtí, jděte s tímhletím do háje, pomlouvejte ještě skauty, to byla nejlepší organizace, v které jsem se kdy pohyboval.‘“

  • „Byly tři proudy. Jedni, kteří říkali: ,No, jde především o děti, takže musíme zůstat především u nich.‘ Ti se nechali zpacifikovat a zůstali v Pionýru. Pak byl druhý proud. Tito se na všechno úplně vybodli a říkali: ,Já už toho mám dost.‘ Tak toho nechali a ti pak říkali, že skauting zanikl. A pak byl třetí proud, který jsme tvořili my, jenž jsme sestoupili do undergroundu.“

  • „My jsme dokonce povolávali staré činovníky. Například Frantu Němce. To byl starý vysoký funkcionář Junáka, místostarosta. Ten dělal hoteliéra kdesi v Krkonoších. Popíšu jen to, co jsem zažil. My jsme zřídili skautskou informační službu v Praze na Gorkáči, kde jsme se střídali ve službách. Kde jsme měli za úkol skautům říkat: Ano, stalo se tohle, dělejte tohle a takhle a odpovídali na otázky. Já tam sedím jeden den. Otevřou se dveře. Chtělo by se mi vypadnout z obrazu, protože tohle by bylo skutečně na divadlo. Vběhnul tam Franta a řekl: ,Nazdar, tak jsem tady.‘ A takhle se přihnal k tomu mému stolu, opřel se o ten stůl, nepozdravil, nepředstavil se, neřekl, on je pupek světa. On byl asi dojatý. ,Tak co jste nám tady připravili, kluci zlatý,‘ nebo něco takového. Odstrčil mě od toho stolu, sednul si na moji židli a já byl z toho úplně bez sebe. My jsme na to neměli, proto jsme je volali, tyto staré činovníky. Měli bychom na to, ale neměli jsme tu hrdost stavět se do čela nového proudu. My tomu pomáhali a samozřejmě tihle staří kulišáci dosedali na ty sedla a začali to kočírovat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.05.2010

    (audio)
    délka: 03:00:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a dějiny totalitních režimů
  • 2

    Praha, 19.11.2016

    (audio)
    délka: 02:02:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 3

    Praha, 23.11.2016

    (audio)
    délka: 01:42:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
  • 4

    Praha, 11.04.2017

    (audio)
    délka: 01:33:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rudolf Plajner mi řekl: Teď, nebo nikdy!

scan 30.jpg (historic)
RNDr. Ivan Makásek
zdroj: kniha Kluci z Dakoty

RNDr. Ivan Makásek se narodil v roce 1944 v Praze. Již od dětství byl veden rodiči ke skautingu. V roce 1957 vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara. Po nuceném odchodu z oddílu zakládá 21. března 1959 klub Dakota, ze kterého se v roce 1963 stává roverský kmen Dakota. Od září 1965 vede 3. oddíl Psohlavců, jenž se jmenuje Neskenon. Po druhé obnově Junáka stál v roce 1969 u vzniku 3. pražského skautského střediska Tecumtha, které fungovalo do roku 1970. Desátého prosince 1969 spolu s M. Koptem a J. Zachariášem vydává manifest Syrinx, prohlášení, ve kterém se vyjadřují proti tehdejšímu vedení Junáka. Po dlouhých letech studií, která započal v roce 1963, získává doktorský titul z mykologie na pražské Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Právě v době studií se začíná aktivně zajímat o ochranu přírody a životního prostředí. V roce 1970 v Tisu zakládá 68. základní skupinu Taraxacum. V roce 1976 založil časopis pro ochranu přírody a životního prostředí Nika, který vedl až do chvíle ukončení jeho vydávání v roce 2004. V letech 2003-2005 pracoval jako ekologický poradce premiéra ČR na předsednictvu vlády. V současné době je členem Ligy lesní moudrosti a Svazu skautů a skautek ČR. Celý svůj život se snaží prosazovat myšlenku junáckého ekumenismu a píše knihy o indiánech, kroniky svých skautských oddílů a knihy o ochraně přírody.