Anna Macková

* 1949

  • „Strýček se vrátil, bylo šest hodin. V tu dobu jezdil autobus do Znojma přes Krhov. Byl to jeden z mála spojů, který vůbec přes Krhov jel. A maminka se měla také vrátit, ale nepřijela. Tak jsme čekali, že se vrátí autobusem v devět, ale zase nepřijela. Zato zvonil zvonek. Šla jsem otevřít a tam byli dva pánové v dlouhých kožených kabátech... Od té doby mám na dlouhé kožené kabáty silnou alergii. A ještě s nimi byl jeden pán z Krhova a celou noc to tam prohledávali. Hledali ty strýčkovy rukopisy. Já jsem tam pak spala v takovém sále, kde se v zimě dalo spát snad jen v kožichu. Strýčka pak odváželi až ráno. A tak jsem se v těch strýčkových zápiscích dočetla, že jsem se ho tehdy držela a plakala jsem, že už na světě zůstávám úplně sama.“

  • „Když se tatínek vrátil, tak mně bylo jedenáct let. Už jsem byla puberťák. Měl mě velice rád. Já jeho taky. Ale asi nám tam chybělo to společné dětství. Ale neměli jsme problém. Tam byl spíš problém mezi nimi, mezi maminkou a tatínkem. Oni se totiž spolu nenaučili žít, protože to bylo období líbánek. A vrátili se k sobě po jedenácti letech, kdy už oba za sebou měli těžký život. A já jsem to pak až zpětně chápala, že každý z nich měl pocit, že ten jeho život byl těžší. A nedokázali si prostě říct, zkusíme ty dveře aspoň trochu přivřít a začneme znovu spolu. Takže tam pak měli oba psychické problémy, protože ten návrat k sobě byl náročný. A tatínek ještě do toho nemohl najít práci, protože měl ještě dalších deset let podmínku.“

  • „Pracoval [otec pamětnice] na uranu a také byl na skladu, kde se balila uranová ruda. A říkal, že když tam vstoupil do haly, že to záření mělo takovou sílu, že to s ním praštilo o zem. A to byla ta lepší varianta, protože většině vězňů se hned ze všech otvorů, z nosu, pusy, z uší, spustila krev. A jedinou ochranou byl litr mléka na den. Anebo také potkani. Když totiž začali utíkat, bylo jasné, že se v podzemí něco děje, a vězni se pak snažili rychle dostat z podzemí nahoru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 07.05.2021

    (audio)
    délka: 02:13:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chci skutečně odpustit

Anna Macková na chmelu, rok 1966
Anna Macková na chmelu, rok 1966
zdroj: archiv pamětníka

Anna Macková, rozená Pecková, se narodila 21. července 1949 v Jihlavě. Když jí byly pouhé čtyři měsíce, jejího otce Aloise Řídkého zatkli za protistátní činnost. Odsoudili ho na dvaadvacet let. Trest si pak odpykával v Jáchymově a na uranu v Příbrami. Podmínečně byl propuštěn v roce 1960. Komunistický režim opakovaně uvěznil i jejího prastrýce, katolického duchovního P. Dominika Pecku. Důvodem byl jeho údajný zhoubný vliv na mládež. U jeho druhého zatčení byla i tehdy devítiletá Anna. Část si pamatuje jen prostřednictvím pozdějších zápisků svého prastrýce. Některé traumatické okolnosti jeho zatčení má totiž dodnes vytěsněné. Komunistický režim rozdělil její rodiče v době zamilovanosti. Když se pak k sobě po otcově propuštění opět vrátili, těžko hledal cestu ke své manželce a dceři. Pamětnice vystudovala elektrotechnickou průmyslovku. V létě roku 1969 se podílela na šíření protikokupačních letáků a čelila pak výslechu StB. Později se vdala a spolu se svými dvěma dětmi zůstala pro režim potomkem politického vězně.