Oldřich Loveček

„Vy jste musel pomáhat jako dítě v zemědělství?“ – „Až moc. My dva se sestrou jsme nejvíc pracovali ve Dvořišti, na poli. Když mi bylo 14, tak jsem nenarovnal prsty, od těch hrábí a vidlí, všechno [se dělalo] ručně. 10 hektarů jsme měli a všechno ručně, úplně všechno ručně. Krávy nám tahaly a jinak nic.“ – „A kdy jste začala pracovat jako dítě na tom poli?“ – „Jako malý. V koši jsme byli, jak byly meze, víte co to jsou meze? No tak na té mezi jsme seděli v koši a tam jsme pomalu vyrůstali. Jakmile už jsme mohli, tak už jsme museli dělat, třeba panty takové… Když obilí táta sekal kosou a maminka to dělala takové hrstě a ty se zavazovaly. My děti, my jsme je zatočili nějak a máma toto zavázala. Museli jsme hned pracovat. Moc jsme se nadřeli, několikrát jsme plakali spolu s tou mou sestrou. My museli hodně pracovat, hodně. Děti si hrály a my jsme museli furt dělat, furt.“ – „A to bylo třeba ještě než jste šel do školy, tak už jste musel pracovat?“ – „No, hned… Když jsem šel do školy, tak jsem musel nakrmit pět kusů dobytka a pak jsem se šel najíst a jít na vlk do školy do Horního Dvořiště. Po válce.“

„A my jsme s maminkou… tam byly lágry, tam musel být táta jako voják. Musel tam ležet na hranicích a my jsme mu tam s maminkou nosili svačinu.“ – „A kde byl přímo – za tím Dvořištěm, u hranic?“ – „Na hranicích, jak je celnice. Tam byla celnice a byla tam kasárna, takový narychlo udělaný nějaký kasárna. Tam táta ležel a my jsme mu tam s mámou chodili mu dávat svačinu. On tam právě čekal, jestli bude válka nebo nebude. No ale když to potom hodně smrdělo a když se spojili Němci s Rakušákama, tak už byl ten Němec jednou tak silný a Češi už se potom báli proti němu se postavit. Tak tam byl velitel, takový byl rozumný a říkal: ‚Hele jděte, zahoďte ty flinty a jděte domů, protože tohle bychom nepřežili.‘ Tak táta zahodil flintu a šel domů. A když potom přišli Němci, tak mého tátu zavřeli. No ale když se nestřílelo, tak ho zase pustili, kopli ho do zadku a řekli ‚jdi domů.‘ No a zůstali jsme tam celou válku.“