,,In December we were the owners of this huge box and we didn't know what would happen to it. I hired a forester, who settled downstairs with a big black dog, so that what was left, the beautiful old locks, would not be stolen. And then I went down there with my mother-in-law and an architect, and the architect said - yes, it can be fixed. Then we said, we're either going to let the house that we just got back fall down or we're going to move in. And in September we were moving in. Into a heated house, with running water and repaired floors. It still looked incredible from the outside, but it was an amazing feat, I was very impressed with the quality and commitment of all the people involved."
,,První dojmy z tehdejšího Československa se „ztracenému ráji“ jejich tatínka příliš nepodobaly. Všechno bylo šedé. Krajina byla šedá, domy byly šedé, obličeje byly šedé a všechny šaty byly šedé. Dívky na ulici nosily ošklivé pytle, a když šel člověk do obchodu, byl tam jen jeden druh zboží a i to bylo šedé, zanechalo to skutečně velký dojem."
,,V roce 1948, neřeknu vám přesně, v jakém období, muselo to být na jaře… s těmito 50.000 korunami, což tenkrát bylo hodně peněz, najali převaděče, který je dovedl blízko k hranici a pak skrz les – tady teď přeběhnete. Šli ve třech, můj dědeček měl batoh s párem krásných bot, můj otec batoh s Schopenhauerem, Božskou komedií a ještě nějakými chytrými knihami a můj strýc Bedřich se svým milovaným mikroskopem, pod kterým pitval žáby. Pak došli pěšky do Řezna, dostali se do tábora a začal běžný, strastiplný život uprchlíků. Ve velkých sálech, se spoustou lidí a příšernými záchodky někde na chodbě. Je pěkná historka, jak krátce po jejich příchodu dorazil komorník ze zámku v Řeznu s pozváním pro dědečka na večeři. Ten se zaradoval a ptal se: 'Co si máme vzít na sebe?' Komorník odpověděl: 'Samozřejmě frak, Vaše Jasnosti!' A on: 'Ten jsem nechal v Drahenicích!' 'Velmi se omlouvám, Jasnosti!' A večeře byla zrušena."
,,Prakticky to pro rodinu znamenalo, že nesměli jezdit do Drahenic, že bydleli v bytě v Tróji, že se mluvilo pouze česky. I má babička, která uměla česky jen špatně, už s nikým nemluvila německy. Kladli velký důraz na to, aby nepoužívali němčinu, i když potkali na ulici německé známé. Byla to jedna z mála forem protestu."
Johannes Lobkowicz se narodil 22. srpna 1954 v Mnichově jako syn Mikuláše Lobkowicze, který žil v té době už šest let v emigraci. Mikuláš Lobkowicz utekl z Československa v roce 1948, v zahraničí se z něj stal významný filosof a politolog, působil na univerzitách v Německu a USA. Johannes proto dětství prožil částečně v USA. V Německu ale vystudoval, etabloval se jako bankéř, oženil se, narodilo se mu tam pět z jeho šesti dětí. V roce 1992 restituoval rodinný zámek v středočeských Drahenicích, kam se s rodinou natrvalo přestěhoval. Češtinu se učil až v dospělosti jako cizí jazyk. Přesto na otázku, kde se cítí doma, odpovídá Johannes Lobkowicz bez zaváhání, že v Drahenicích. Je to i proto, že jméno jeho rodiny, jak říká, zná v Čechách na rozdíl od jiných zemí každé malé dítě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
