„V podstatě než jsem přišla na Vysočinu, tak jsem tohle [hospicovou péči] dělala ve svém volném čase jako volnočasovou aktivitu. Že jsem porůznu doprovázela a věděla jsem, že to má smysl. A hodně mi v tom pomohla i sestra, která se tím hodně zabývala. A v nemocnici v Bruntále pracovali manželé Škrlovi, kteří se opravdu snažili… říkali tomu ‚nemocnice beze zdí‘. Byl to snad jediný špitál, kde jsem věděla, že když někoho propouštějí domů, tak mají ověřené, že doma někdo bude, že ví, jak dál pečovat. Že ten člověk je doprovázený dál, že ten dohled tam je. To se mi strašně moc líbilo. Krista [sestra] se snažila, aby umírající, převážně onkologicky nemocní, mohli zemřít doma v klidu, aby měli dostatečnou péči a všecko. Byť ona také zemřela na rakovinu a zemřela v Brně na Žluťáku, protože tam ten převoz domů už nebyl možný.“
„Ten rok 1997, to byla Morava. Když to vezmu zpětně, tak to byla taková srdeční záležitost. To bylo tak spontánní, tak úžasný… Sice se asi nadělala spousta chyb, ale tam bylo vidět, jak lidi makají celou svou bytostí, srdcem. Nakonec mi volala moje sestra, která pracovala na chirurgii v Bruntále, že tam mají paní, které zůstala jen zástěra, co měla na sobě. Že maminka je na faře ve vesnici, kde se to stalo, ona že za nějaký čas půjde domů a že alespoň něco pro ně. Takže tím jsme potom začínali, že jsme dávali dohromady konkrétní věci, které ony potřebovaly. Pak jsme tam do Široké Nivy jezdili asi dva roky. Zpočátku to bylo co čtrnáct dnů, pak se to prodlužovalo a maminka téhleté paní měla tenkrát přes osmdesát a jenom seděla a plakala. Snad po více jak půl roce poprvé promluvila a vykládala nám, že ona nechtěla odejít z toho baráku, že tam pro ně ještě traktor dojel a ona odmítla a nakonec tu noc strávily na komíně na střeše. Naprosto šílené věci. Tam jsem viděla, jak je třeba dát lidem čas, aby o tom byli schopni mluvit.“
„Potom když se narodil Vojta pětadvacátého dubna [1988] a zase jsem byla v porodnici přes prvního května, to bylo hodně nepříjemné, protože přišel za mnou na návštěvu manžel a říkal, že neví, jestli přijde příště, že tam byli ti dva naši policajti, estébáci, Mařík a Pokoj, tedy Mařík a Sedláček. Byli [celkem] tři: Mařík, Sedláček a Pokoj. A že říkali, že ho chtějí na CPZetku [celu předběžného zadržení]. Květnové dny, všechny květnové státní svátky, byl Honza zavřený. A já říkám: ,Co Lucka?‘ – ,Lucku dají do ústavu.‘ Jak uvažujete dva dny po porodu? Hysterčila jsem, horečky jsem dostala. Nakonec jsem byla domluvená, že když by bylo nejhůř, že mě propustí. Bylo to tři dny po porodu. A Honza mi měl večer volat. Nevolal. Já jsem nevěděla, že na porodnici nepřepojují hovory po šesté hodině večer. Takže to byla šílená noc. Ale na druhý den přišel. A pak, to bylo ještě jednadvacátého srpna 1989, to jsem ležela s horečkou, měla jsem nějakou virózu nebo něco, Honza se staral o ty dvě děti a zase přišli ti dva. Říkal, že nemůže, co má [dělat] s dětma, manželka leží, tak mě donutili jít k obvodní lékařce, aby jim vystavila potvrzení, že mám opravdu horečku, a hrozně si stěžovali v tom srpnu, jakou ostudu jsem jim udělala v té porodnici, že celý okres si vykládal, jak oni jsou hrozní. A oni že byli tak hodní, že toho manžela nechali doma a neodvezli ho. A já jsem je takhle pomluvila.“
Barbara Litomiská se narodila 2. prosince 1953 v Opavě. Vícegenerační katolická rodina žila v Malých Hošticích. Otec Josef Hollesch byl po vzniku Třetí říše podobně jako ostatní muži na Hlučínsku povolán do německé armády. Bylo to tabu, o kterém se nemluvilo na veřejnosti ani doma. Řada těchto lidí svůj kádrový profil „vylepšila“ vstupem do komunistické strany. Otec pamětnice se ale komunistou nestal, takže jeho dcery nemohly počítat s vysokoškolským studiem. Barbara Litomiská se vyučila jako farmaceutický chemik pro n. p. Galena a později si při zaměstnání udělala maturitu na střední zdravotnické škole, obor lékárenský laborant. Od mládí se stýkala s katolickými aktivisty, mezi které patřil i vážně nemocný Jiří Legerský, o něhož se pomáhala starat až do jeho předčasného úmrtí ve 34 letech. Kvůli šíření zakázané literatury a dalším podobným aktivitám žili pod stálým dohledem StB. V tomto prostředí se pamětnice seznámila i se svým budoucím manželem, chartistou Janem Litomiským, za kterým se odstěhovala do Vyskytné na Pelhřimovsku. I zde zažívali až do listopadu 1989 neustálý státní dohled. Po sametové revoluci a mateřské dovolené se Barbara Litomiská začala věnovat práci v sociální oblasti, kde si také doplnila vzdělání a získala bakalářský titul na Univerzitě Hradec Králové v oboru sociální a charitativní práce. Od roku 1995 působila jako ředitelka Farní charity Pelhřimov, které dala profesionální ráz, a zároveň se zasloužila o vybudování hospicové péče na Vysočině. V době pořízení rozhovoru (2021) byla v důchodu a stále žije se svým manželem ve Vyskytné.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
