Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Barbara Litomiská (* 1953)

• narodila se 2. prosince 1953 v Opavě

• vyučila se v oboru farmaceutický chemik

• dálkově vystudovala střední zdravotnickou školu, obor lékárenský laborant

• téměř dvacet let pracovala jako farmaceutický chemik v n. p. Galena

• po svatbě v roce 1987 se přestěhovala za manželem, disidentem Janem Litomiským, do Vyskytné na Pelhřimovsku

• žili pod stálým dohledem StB

• po mateřské dovolené se začala věnovat sociální práci a doplnila si vzdělání v této oblasti

• na pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové získala v roce 2002 bakalářský titul v oboru sociální a charitativní práce

• od roku 1995 působila jako ředitelka Farní charity Pelhřimov

• od dubna 1996 působila zároveň jako sociální pracovnice

• zasloužila se o rozvoj domácí hospicové péče na Vysočině

Barbara Litomiská s nadsázkou říká, že doprovázení umírajících pro ni byla už od mládí volnočasová aktivita. Díky péči o těžce nemocného mladého muže, katolického aktivistu, se dostala do kontaktu s tehdejšími disidenty. A ti ji seznámili s budoucím manželem, chartistou Janem Litomiským. Odešla za ním na Pelhřimovsko, kde se po sametové revoluci naplno začala věnovat sociální práci ve Farní charitě. I tady se zasloužila nejen o rozvoj hospicové péče, ale také o další chybějící služby. Celý život naplňovala to, co se jí zdá nejdůležitější: dívat se kolem sebe a nebýt lhostejný k bolesti druhých.

V kádrovém posudku stálo: rodina je nábožensky založená a otec německý voják

Barbara Litomiská se narodila 2. prosince 1953 do vícegenerační katolické rodiny na Hlučínsku. Rodiče měli hezký vztah a brzy se narodily ještě dvě sestry, Kristina a Anna. Přesto socialistická realita nedávala prostor pro klidný rodinný život. Problém vznikl již za války, kdy bylo Hlučínsko připojeno k Třetí říši, a tatínek Josef Hollesch měl povinnost narukovat do německé armády. U parašutistů byl těžce zraněn, ale během léčení ve Vídni se mu podařilo vystudovat stavební průmyslovku. Jeho starší bratr Viktor studoval od roku 1936 v Olomouci teologii. V roce 1938 optoval pro československé státní občanství, aby mohl ve studiu pokračovat, přesto byl přemístěn do semináře ve Vratislavi a pak povolán do německé armády. Zúčastnil se německého tažení do Sovětského svazu, kde se dostal do zajetí. Po návratu se snažil dokončit studium teologie, ale po roce 1948 skončil u PTP. Babička, válečná vdova z první světové války, tak zažívala těžké chvíle, ale nedávala své pocity najevo. O prožitém utrpení se v rodině téměř nemluvilo. Stát zaujal k bývalým německým vojákům na Hlučínsku neutrální postoj, rozhodující bylo, zda dotyčný vstoupil do komunistické strany, a to otec pamětnice neudělal.

Matka pocházela ze stejné vesnice jako otec, z velmi chudé rodiny. I její strýc Karel Kura měl vojenskou povinnost a jeho osud byl ještě těžší. Po válce byl odsouzen a manželka i s dětmi byla odsunuta. Na základě všech těchto okolností nemohla Barbara ani její sestry pomýšlet na studium. Kristina nedostala doporučení na lékařskou fakultu. „Nakonec jsme to měly všechny v posudku, že rodina je nábožensky založená a otec německý voják,“ vzpomíná Barbara Litomiská. 

Mezi katolickými aktivisty

Barbara se raději rozhodla pro vyučení v oboru farmaceutický chemik pro n. p. Galenu, kde nakonec strávila téměř dvacet let. Studium ale mělo tehdy velmi dobrou úroveň, učni museli detailně proniknout do praktických předmětů a ty všeobecné, jako český jazyk, často učili učitelé, kteří byli donuceni v době normalizace odejít z gymnázia. Pamětnice již tehdy politickou situaci dobře vnímala. Vzpomíná i na srpen 1968, kdy po trase Opava – Ostrava jel jeden tank za druhým. Tu noc, kdy se tanky objevily, je maminka v půl čtvrté ráno budila se slovy: „Vstávejte, jsou tu Rusi, je vojna.“

Při práci v Galeně Barbara dálkově vystudovala střední zdravotnickou školu, obor lékárenský laborant, a už tehdy se dostala i k ošetřování nemocných. Zapojila se především do péče o těžce nemocného katolického aktivistu Jiřího Legerského. Jiří celé roky, kdy bojoval s rakovinou, evangelizoval mezi nemocnými a mladými lidmi a podílel se na šíření zakázané literatury, takže byl pod neustálým dohledem StB. Lékaři se báli vzít ho i v těžkém stavu na oddělení a nebyl pro něj obvazový materiál na otevřené rány. Pamětnice se o něj se svými přáteli starala až do jeho smrti v roce 1984, kdy mu bylo pětatřicet let.

K jejím přátelům patřilo mnoho katolických aktivistů, nejvíce ji ovlivnili Josef Adámek a František Lízna. Ten ji také seznámil s jejím budoucím manželem Janem Litomiským. Vzali se na začátku roku 1987, kdy se stal její muž mluvčím Charty 77. To s sebou přinášelo neustálý dohled StB. Po svatbě se Barbara Litomiská přestěhovala za svým manželem do Vyskytné na Pelhřimovsku. Zde získala práci v lékárně v Jihlavě, ale po roce odešla na mateřskou dovolenou. Brzy po narození dcery Lucie přišel na svět syn Vojta. Bylo to právě v době květnových svátků a bývalo pravidlem, že manžel byl během všech státních svátků preventivně zadržován. Barbara dodnes s pohnutím vzpomíná, jaký měla strach, že muže odvedou a dceru dají do ústavu: „Až za třicet let jsem byla schopná mluvit o tom, jak pro mě bylo strašné, když nám vyhrožovali, že dají Lucku do ústavu.“ Navíc žili v určité izolaci – lidé z nich měli strach a sousedé je většinou nezdravili.

Charitu jsem budovala na profesionální úrovni

Sametovou revolucí skončilo neustálé pronásledování, ale také doba, kdy byla rodina téměř stále spolu: „Sedmnáctého byl pátek, manžel se vrátil z Prahy v sobotu a od pondělka jsem ho už neviděla. Tím skončil náš relativně klidný život.“ Sama se po mateřské dovolené začala věnovat sociálně právní práci a doplnila si potřebné vzdělání. Nejdříve složila maturitu na sociálně právní škole a později pokračovala na pedagogické fakultě v Hradci Králové, kde studovala obor sociální a charitativní práce. V té době již pracovala ve Farní charitě v Pelhřimově, kde jí bylo v roce 1995 nabídnuto místo dobrovolné ředitelky. O rok později tam nastoupila do pracovního poměru a kromě organizačních věcí se věnovala právě sociální práci.

Charitu začala budovat na profesionální úrovni. Zřídila například velmi potřebné sociálně právní poradenství, sociálně aktivizační službu Klíč pro rodiny s dětmi a samozřejmě se zaměřila i na vybudování hospicové péče, kdy zdravotní část probíhala ve spolupráci s nemocnicí. Barbara Litomiská tak navázala na své zkušenosti z bruntálské nemocnice, kde se díky své sestře Kristině již dříve seznámila s jejich ojedinělým přístupem: „Už v mládí jsem doprovázela a věděla jsem, že to má smysl. Hodně mi v tom pomohla i sestra Krista, která se tím jako sestřička dlouho zabývala. V Bruntále byl snad jediný špitál, kde jsem věděla, že když někoho propouštějí domů, tak mají ověřené, že doma někdo bude, že ví, jak dál pečovat. Že ten člověk je doprovázený dál, to se mi strašně moc líbilo.“ Dnes má pamětnice radost, že terénní hospicová péče je i na Vysočině dobře pokrytá.

Barbara Litomiská věří, že v lidech je pořád potřeba pomáhat. Nedávné tornádo na Moravě jí připomnělo, s jakým nasazením se s Charitou angažovali při povodních v roce 1997 i v roce 2002. Zároveň si uvědomuje, že nejde jen o pomoc materiální, ale že je potřeba s lidmi být. Nechat je mlčet, jak dlouho potřebují, a až přijde ta správná chvíle, tak s nimi naopak mluvit: „O těžkých zážitcích lze často mluvit až po velmi dlouhé době. Proto je i řada věcí z historie stále živá a nedořešená.“

Nebojte se pohladit

Odcizení mezi lidmi Barbara vnímá jako velký problém současnosti a má pocit, že dnes je situace nejhorší od doby sametové revoluce; společnost je rozdělená a lidé chtějí jen brát. Zároveň se jí nelíbí vyvolávání strachu, který byl od začátku pandemie všudypřítomný: „Negativní je to uzavření se. V lidech je vyvolán takový strach, že se nakazí, že nechtějí mluvit s nikým, nevystrčí nos z chalupy.“ Sama se snažila v době nejpřísnějších opatření pomáhat alespoň po telefonu. Doprovázela tak i svoji umírající kamarádku: „Potěšilo mě, že do nemocnice mohli chodit alespoň nemocniční kaplani, že tam nezůstala úplně sama.“ Pamětnice zároveň věří i v pozitiva, která by mohla zkušenost s pandemií přinést: „Myslím si, že nastane doba velkého rozvoje domácí zdravotní i hospicové péče. Je to bezpečnější než ve velkých zařízeních.“

A co nám může pomoci překonat v životě těžké chvíle? „Mně v životě nejvíce pomohla víra a přátelé, nebyla jsem na těžkosti sama. Proto je také důležité dívat se kolem sebe a vidět bolest druhých. Nebát se pohladit, to je víc než cokoli jiného.“