Blanka Lisovská

„Ti vadili každému režimu, ti vadili i nacistům za války. Myslím si, že tam je nějaká síla morálky. Že tam je něco, že ty děti, které projdou skautingem, jsou ochotny něco obětovat, být obětaví. Udělat něco pro druhé. A nedělat věci nečestné. Myslím si, že to nějak narušovalo celý systém toho, že lidi nepřemýšlí. Když je nějaká totalita, tak chce po národu, po těch lidech, aby nepřemýšleli a poslouchali, co jim kdo řekne. Skaut vede sice k tomu, abychom byli i poslušní, máme být poslušní rodičů, představených a vůdců, ale my musíme žít podle svého svědomí a podle nějakých zásad. A já si myslím, že tam oni věděli, že by narazili. Že to jsou lidi, kteří jsou ochotní jít i do vězení pro své přesvědčení. Že to přesvědčení je hodně silné. Proto tolik skautů bylo i ve vězení, i kněží. Myslím si, že to bylo hodně spojené hlavně u křesťanských skautů, ne tolik u těch skautů, kteří nebyli křesťané.“

„Moje sestra adoptovala před rokem holčičku. Je svobodná. Bylo to v jejích 37 letech. Od 36 let chodila k psychologovi. Měla roční kurz, kde se zkoumá, jestli ten člověk vůbec je schopný vychovávat dítě, protože ona je sama, je svobodná. Tak dostávala často mnoho otázek, které se týkaly právě toho, proč zůstala svobodná. A ona odpověděla jako skautka, že chodí do skautu, že vede skautky a světlušky a že jeden z bodů skautského zákona je to, že skaut je čistý v myšleních, slovech i skutcích. Toho psychologa nejvíc zajímalo, když v nějakém dotazníku, který měla vyplňovat, popravdě napsala, že nikdy neměla s nikým pohlavní styk. Připadalo mu to velmi divné. Ale ona mu to jasně vysvětlila, že je to její mravní zákon, který dostala od rodičů z křesťanské výchovy a potom ze skautingu. A že nepotkala takového muže, který by splňoval její představy. Že je režisérka, že si vydělává, že má zabezpečení a že by chtěla někomu, kdo nikoho nemá, udělat radost. Že jí vůbec nevadí, když dostane romské dítě, že klidně bude vychovávat i romské dítě, přestože nemá jistotu, že to dítě vychová dobře. A že věří, že mu připraví hezké dětství. Já si myslím, že to je i to, co může ten skaut, skautka - může takhle svědčit o svém životě, co ten skaut pro ni je, co pro ni byl, čím ji formoval. Dala jsem schválně příklad své sestry, protože mě to nějak oslovilo, dojalo mě to. Dneska máme Esterku a jsme strašně rádi, že ji máme. Je to krásné děťátko, je to romské děťátko. Není vidět, že je Romka, je světlounká. Je velká tanečnice, veselá. Možná že to byl i skaut, který udělal to dítě šťastné. A udělá, protože třeba bude za chvilku taky chodit do skauta, už byla letos na prvním táboře.“

„Když mi bylo 17 let, tak pro mě v červnu do školy přijeli příslušníci StB a paní ředitelka, aniž by věděla, kdo to je, mě těm lidem skutečně vydala. Přišla pro mě do třídy paní ředitelka. Ukázali mi průkaz, viděla jsem i barevné fotky, v té době ještě nebyly barevné fotky vůbec běžné. Ale nedalo se to identifikovat, kdo tam je na tom, protože ten průkaz, když se představují, tak dají člověku před oči a nevidí vůbec nic. A řekli, že mě musí odvést kvůli nějakému svědectví, takže půjdu s nima. První můj dojem byl, jak jsem viděla paní ředitelku, jak pro mě přišla, tenkrát byly zrovna nějaké maturity, a ona měla oblečené černé šaty. Tak já jsem se polekala, že můj tatínek zemřel. Můj tatínek dělal na dílně kousek od naší školy, ve Vítkovických železárnách. Chodil do těžkých provozů a tam někdy na někoho něco spadlo. Měla jsem strašný strach, že se stalo něco tatínkovi a že mi to přišli říct. Takže se mi ulevilo, že tatínkovi to nebylo. To se mi ulevilo. A potom jsem měla takový strašný pocit, když jsme odjížděli od školy. Za prvé byla přestávka, když mě vyváděli. Ve škole se všichni zrovna přemisťovali ze třídy do třídy, a mě vedli dva chlapi, každý z jedné strany, jako nějakého zločince. Takže jsem se strašně styděla. Zavedli mě do šatny, tam jsem se musela oblíknout. Pak jsme šli, venku stála velká bílá Volha a u té Volhy čekal ještě jeden venku a jeden byl řidič. Takže dva muži seděli vpředu a já jsem seděla mezi dvěma muži vzadu. Takže čtyři mě odváželi a chtěli mě asi vystrašit tak, že mě vezli přes různá kaliště, kde se z továren vypouští voda, která obsahuje buď, pokud je to u dolů, tak je to vyčerpaná voda z těch dolů s uhelným prachem, takže tam se usazují ty uhelné kaly, a pokud je to u někde u nějakých chemických továren, tak tam jsou třeba těžké kovy v těch obrovských rybnících. A všechny stromy, co tam byly kolem dokola, uschly. A my jsme jeli po takových hrázích mezi těmi vodami a ty uschlé stromy… Já jsem se strašně bála, že mě zabijou, že mě znásilní a že mě zabijou. Nevěděla jsem, kdo to vůbec je.“

„Mám vzpomínky, jak jsme hlídaly v noci a jak jsme vymýšlely různé ptákoviny v té době. A úplně nezapomenutelné je, jak jsme měly velký kabanos. A on se nám nějak zvenku obleptal. Přišla naše vedoucí a řekla: ,To je taková škoda toho kabanosu, to přece nemůžeme vyhodit.‘ Tak jsme dostaly kartáče do ruky a drhly jsme ten kabanos tak dlouho, až jsme ho vydrhly. Pak jsme z něho vařily nějaký guláš, nebo jsme ho smažily, to už si nevzpomínám, co jsme s tím dělaly, jestli jsme to opékaly, nebo co. Takové věci mi utkvěly v hlavě.“