Karel Linhart

* 1929  

  • „Ráno jsme měli budíček po čtvrté hodině, kolem půl páté. Odbyli jsme si to kafe, vyšli ven na tu silnici a seřadili jsme se. Esenbáci měli velký lano, to kolem nás omotali. Ti, co stáli na krajích, měli za úkol to lano přidržovat. A my jsme se v těch pětistupech v tom lanu pohybovali směrem k té šatně. Půldruhého, dva kilometry, v létě, v zimě. Pak přišli na to, že je to málo efektivní, tak nás vozili náklaďáky, na který jsme si do klína jeden druhému nasedali. Bylo nás tam plno, hlava na hlavě. Nejhorší bylo, když se vyfáralo z šachty a čekalo se na nějaké ty opozdilce. Jak bylo řečeno, uranová šachta je studna, mokrá, byli jsme mokří. To oblečení na nás ztuhlo mrazem. A takové nástupy nám dělali třeba třikrát za to odpoledne po té ranní směně. My jsme došli k názoru, že nám to nedělají proto, že by byli blbí, ale proto, že nám chtějí ten pobyt na tom lágru, ještě krom jiného, i tímhle způsobem znepříjemnit.“

  • „Jeden den jsem přišel na ten tábor a druhý den jsem fáral do dolů, byl ze mě horník. Ze začátku jsme to brali tak nějak z legrace. Dali nám vrtačku, ukázali nám, tady budeš dělat díru. Tu vrtačku nám postavili na pneumatický stativ. A chvíli trvalo, než jsme pochopili, že je třeba pracovat na obou ventilcích, že když se pustí víc vrtačka, tak je míň vzduchu do stativu a že to spadne, a naopak že když je tam vzduchu víc, tak to s námi lítá nahoru. No dobrý, tak když jsem se to už naučil, tak jsem začal pracovat na šachtě jako razič. Měli jsme tam na zaučení chlapa, no nevím, jestli to byl civil, nebo mukl. Tak tam se svítilo karbidkami a on tou karbidkou očadil na stěně dírky a řekl, že tady budeme vrtat do tři čtvrtě metru. Dělali jsme, co jsme mohli. Ne že by se nám to podařilo ten den, to ne. A když se to navrtalo, tak přišel civil, dal tam šulky a my jsme se schovali, on to odpálil. Ani se to neodvětralo a už jsme spěchali, natlačili tam vozíky, no a lopatou nebo necičkami jsme ty vozíky plnili. Se mnou tam pracoval hoch, který byl vyučený horník z Ostravska, a ten poradil, že když si ten vozík sešlápnu, tak ty necičky nemusím tolik zvedat. No všechno to chtělo grif.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nové Město na Moravě, 23.01.2018

    (audio)
    délka: 01:50:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměťová stopa
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kde není zákon, není zločin. Nás odsoudili podle nově vytvořeného zákona za velezradu a špionáž

Karel Linhart dobové foto
Karel Linhart dobové foto
zdroj: Paměťová stopa

Karel Linhart se narodil 23. dubna 1929 v Novém Městě na Moravě a do kvinty tam také chodil na gymnázium. Pak se s rodiči přestěhovali do Jihlavy. Maturoval v roce 1948 na gymnáziu v Jihlavě. Po maturitě se neúspěšně hlásil na právnickou fakultu v Brně, a tak začal pracovat v účtárně jihlavského Palu. V posledním ročníku se připojil ke středoškolskému spolku studenstva, který měl být odnoží odbojové skupiny Světlana. Za roznášení letáků byl v roce 1950 odsouzen za velezradu a špionáž k deseti letům vězení. Předtím prošel věznicemi v Jihlavě, na brněnském Cejlu a na Borech. V dubnu 1950 se dostal do Jáchymova do tábora Bratrství. Propuštěn byl po šesti a půl letech. Z Jáchymova se vrátil do Jihlavy, kde se mu však nedařilo sehnat ani práci, ani bydlení. S manželkou a dětmi proto odjel na Ostravsko, kde pracoval v dolech. Nakonec se vrátil do Nového Města na Moravě a až do roku 1979 pracoval v uranových dolech v Dolní Rožínce. Ve svých padesáti letech odešel do důchodu a ještě dalších deset let pracoval v hotelu Ski na recepci. Dnes žije s dcerou v domku v Novém Městě na Moravě, stále je aktivním členem Konfederace politických vězňů a účastní se vzpomínkových akcí.