„Také se stalo, že se dělaly výpravy do potopených lodí, tam byla NAFI, to byla taková prodejna pro vojáky, a na těch lodích byly nějaké, dalo se prostě něco najít. Zajímavé bylo, že se třeba při přílivu dostal na pobřeží pytel mouky.“
„Odjížděli jsme z Oděsy do Istanbulu přepychovou lodí. Přepychovou. Oni ji prý stavěli v Belgii nebo v Holandsku, a jak vypukla válka, tak ji Rusáci koupili a jezdila přes Černé moře. Akorát jsme se stavěli Varně a nesměli jsme jít na palubu, protože tam byli němečtí špiclové.“
„Najednou [přišla] střelba, tak jsme se rozprchli do polských stavení, do stodol, prostě kam to šlo. Střelba pokračovala, pustili světlice, tak si to osvětlili, ale my jsme nevěděli, co se děje. Já jsem byl v jedné stodole, kde byli naši starší důstojníci z ruských legií. A oni se popichovali: ,Jdi zjistit, kdo to je. Ty umíš rusky.‘ Jenomže nikdo nechtěl jít. Nakonec se odvážili dva mladí důstojníci, jeden si vzal na hrábě prostěradlo, druhý mu svítil svíčkou a šlo se zjistit, kdo to je. Buď to byli Rusové, nebo Němci. Naštěstí to byli Rusové.“
„Tak jsme vystoupili a jeli jsme do nějakého lágru, já nevím, jak se jmenuje, bylo to v parku. A já jsem na lodi onemocněl. Slíbili nám, že přijede prezident Beneš, tak jsme ještě udělali defilírku v afrických stejnokrojích a potom jsem šel do nemocnice na vyšetření. Tam zjistili, že mám tuberkulózu plic.“
„Potom nás vystřídali Jihoafričané. My jsme jim předali pozice a zbraně. A [je] zajímavé, že za tři měsíce, jak jsme odešli z Tobruku, tak Tobruk padl. Zůstalo tam asi dvacet tisíc mužů, kteří padli do zajetí.“
Plukovník Ladislav Lehár se narodil 25. 7. 1920 v Rovensku, okres Zábřeh. Absolvoval gymnázium, a jelikož se jeho rodiště nacházelo v oblasti Sudet, musel v roce 1938 přesídlit z německého prostředí do vnitrozemí. Nakonec se rozhodl opustit svou vlast úplně a přešel hranice do Polska, kde v Krakově dne 21. 7. 1939 vstoupil do Českého a slovenského legionu. Po napadení Polska a ústupu do Sovětského svazu byl legion internován v Jarmolincích, v Kamenci Podolském, v Orankách a v Suzdalu. Po propuštění Ladislav Lehár odplul přes Černé moře a turecký Istanbul do Palestiny, kde vstoupil do tvořícího se 11. československého pěšího praporu - Východního pod Klapálkovým vedením. Zúčastnil se okupace Sýrie, kde však onemocněl malárií, a obrany Tobruku. Po reorganizaci na 200. protiletadlový pluk bránil s děly Bofors přístav Bejrút a po přesunu i Tobruk během tzv. druhého Tobruku. Po ukončení válečných operací na Středním východě odplul v roce 1943 lodí Mauretania přes jižní Afriku do anglického Liverpoolu. Již na lodi však onemocněl tuberkulózou plic a až do konce války pobýval v léčebném sanatoriu u Londýna. Po válce pracoval v chemické továrně v Pardubicích. Jeden z posledních pamětníků - přímých účastníků válečných operací na Středním východě zemřel 1. října roku 2015 ve věku 95 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
