Ing. arch. Martin Laštovička

* 1965

  • "Ano, ale on tam byl už, byl tam návod tomu krajskému soudu, který nás asi třikrát odsoudil, nebo čtyřikrát, jak už má soudit. A oni už byli dohnáni do takové situace, už se nemohli postavit proti Ústavnímu soudu. A Ústavní soud jasně deklaroval, že ta naše revolta, ta stávka a ta doba byla nikoli k omluvě z naší strany, ale naopak že my jsme se stali, jako že to bylo úctyhodné a statečné bojování za svobodu a za nové demokratické principy. Že to naše postavení bylo úctyhodné v té době."

  • "No ne, to je k neuvěření, tohle je opravdu k neuvěření. Co říct, já jsem si říkal, vždyť to je strašný, oni nám pořád říkali studenti jo, studenti, pořád jsme byli studenti, nám bylo skoro padesát let a .my jsme byli studenti jo, až nás to štvalo. Ale nejhorší je to, že když jsem třeba někde řekl, že mám soud, tak lidi to nebrali moc pozitivně. Jo, to nebylo pozitivní. Bylo to opravdu na nervy, bylo to takové, prostě jako kdybych něco udělal. Není to normální. Ta společnost hrozně těžko bojovala sama se sebou, dodneška má problém vyrovnat se s tou revolucí, dodneška se neumíme vyronat ani s tim komunismem, dodneška se neumíme vyrovnat pomalu s protektorátem Čechy - Morava, jako s tou Mnichovskou zradou a tak dále."

  • "No byli jsme rozhodnutí neustoupit, protože my jsme to pořád říkali, a jedna hlavní argumentace byla, za nás se postavil současný studentský akademický senát, že jsme jeho zakladatelé. A dokonce, to byl taky takový majstrštyk našeho pana advokáta, že přizval vysokou školu jako vedlejšího účastníka. A to bylo až potom v následujícím dějství, která se za nás taky postavila. My jsme říkali, to nebyla naše vůle, to byla vůle studentstva tehdy, to vyjádření nedůvěry. A on Snášel říkal ne, tam byli podepsané soukromé osoby, které mě chtěli poškodit. A soudci mu dávali za pravdu. Že žádná organizace tehdy nebyla, a že ty soukromé osoby jsou za to zodpovědné. A nechtěli slyšet nic o revoluci!"

  • „My jsme teda začali na fakultě přespávat a první noc začali lidi sami chodit a třeba přišel pán a předal nám ruční cyklostyl i s blánami, barvou, se vším. Takhle nám to dal a říkal: ‚Já to teď nepotřebuju, vy to budete potřebovat.‘ My jsme byli nadšení a říkali jsme: ‚Jak vám to vrátíme?‘ ‚Ne, dobré, já se ozvu, já přijdu.‘ Takže celou první noc okupační stávky jsme tiskli plakáty. Byl na nich prvorepublikový pořádný dvouocasý lev a pod ním bylo napsáno: ‚Za naši hrdost.‘ My jsme opravdu chtěli žít jiný život, ne takovýto pokrytecký, ale chtěli jsme žít barevný život, na který budeme hrdí a budeme hrdí i na náš národ. To jsme vylepovali, vím, že hned druhý den ráno, i na Gottwaldové, to byl Cejl, to teď nikdo nezná. Tam je hodně továren, tak jsme to vždycky lepili na vrata továren. ‚Za naši hrdost‘, lva. A vyšel ten vrátný a strhl to. My jsme mu říkali: ‚Pane, proč to strháváte? Koukněte se, co tam je.‘ On se na to koukl: ‚Za naši hrdost.‘ Teď absolutně nevěděl, protože toto nečekal. Tak to tam zase nalepil a říkal: ‚Jo, dobrý kluci.‘ A šel zpátky.“

  • „Začali jsme stávkovat od 20. listopadu od rána. Ten byl takový stěžejní i v Brně, protože v Brně byly připravené pohotovostní pluky, že demonstranty zmlátí. Tehdy brněnský pan primátor tomu zabránil. Já si to dobře pamatuji, byl jsem na okraji demonstrace na Svoboďáku. Viděl jsem, jak esenbáci z pohotovostního pluku byli naštvaní, že nás nemůžou zmlátit, jak tam devastovali jejich autobus pendreky, naštvaní, že primátor jim to znemožnil. Předtím, kdy oni čekali, že vyběhnou, že nás zmlátí, ten strach se dal krájet. Byl vedle mě kamarád, spolužák, který nedokázal mluvit. On ze sebe vyrážel jen skřeky, to dokáže strach. Ten první den jsem šel na záchod a najednou si říkám: ‚To se tak rozjelo, že mě tady zavřou hned na začátku. To bude strašné, skončím se školou, kdo ví, jestli budu moct někde pracovat.‘ Něco mi tak říkalo: ‚Hele, z toho záchodu běž pryč a už se nevracej na fakultu.‘ Ale překonal jsem to a vrátil jsem se, už kvůli mé rodině, už kvůli těm studentům, s kterými jsem to začal. Chci vám říct, to je takové mé poznání, že statečnost je o překonání strachu.“

  • „Pokrytectví ve společnosti bylo strašné v tom, že jí vadil jiný názor. Vadil jí jiný názor i u dětí. To znamená, že když babička chtěla, abychom chodili do náboženství, tak škole to vadilo. Dokonce jsem jeden čas ministroval tady u Matky Boží, ale komunisti si pozvali mého tátu, který teda není věřící, a tlačili na něj, ať přestanu ministrovat v kostele. Může devítiletý kluk v kostele, když tam pomáhá knězi, ohrozit komunistický režim? To je postavené na hlavu, ale tyto drobnosti jim vadily, lidem kvůli tomu vyhrožovali. Jim vadilo, když jste chodil do náboženství. Ve třídě se znevažovala víra, v občanské nauce byly protináboženské testy, potom bylo vyprávění paní učitelky – to si stoupli všichni, kdo chodili do náboženství, bylo to třeba čtyři, pět lidí z celé třídy, ti stáli a soudružka učitelka jim vysvětlovala, jak je to špatné, jak mají špatné názory. To mohlo ohrozit socialismus tady u nás? To je úplně postavené na hlavu. To bylo zřízení, které samozřejmě bojovalo s takovými věcmi a samozřejmě jim vadil jakýkoliv jiný názor, který se neslučoval s vedoucí úlohou komunistické strany, byl potírán, byl znevažován a lidi za to byli pronásledovaní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 24.08.2019

    (audio)
    délka: 01:17:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Jihlava, 17.07.2023

    (audio)
    délka: 02:05:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V prvních dnech revoluce se strach dal krájet

Martin Laštovička na fotografii z doby sametové revoluce
Martin Laštovička na fotografii z doby sametové revoluce
zdroj: archiv pamětníka

Martin Laštovička se narodil 9. června 1965 v Jihlavě. V dětství ho ovlivnil životní příklad příbuzných a zejména protikomunistický postoj babičky Marie Veverkové. Sám se poprvé přihlásil ke svým názorům, když vystoupil ze Socialistického svazu mládeže. Měl kvůli tomu ve škole problémy, ale se štěstím se mu podařilo dostat se na Fakultu architektury VUT Brno. V pátém ročníku ho 17. listopadu 1989 zastihla zpráva o brutálním zákroku proti studentské manifestaci v Praze na Národní třídě. Se spolužáky začali na fakultě organizovat okupační stávku a požadovali především konec totalitní vlády komunistů. V následujících dnech tiskli a šířili letáky s informacemi, organizovali demonstrace a přesvědčovali lidi, aby podpořili změnu režimu. Po pádu komunistické moci studenti vydali prohlášení o nedůvěře několika učitelům a Laštovička jako předseda stávkového výboru se pod ně podepsal. Za toto prohlášení dvacet tři let čelil před soudem žalobě učitele Jana Snášela, než soud rozhodl v Laštovičkův prospěch. Po studiích působil jako architekt, v roce 1996 získal autorizaci a založil vlastní Atelier Na Stoupách. Podílel se zejména na stavbě a úpravách sakrálních staveb.