Karel Lánský

* 1924  †︎ 2019

  • „To byla parta lidí, nás, kteří kromě toho, že byli vskutku na začátku skalními komunisty, patřili mezi první skupinky, tenkrát se tomu v partajní hantýrce říkalo frakce. Měli jsme také kritické pohledy, protože přece jen jsme nebyli spolek hlupáků. Měli jsme nějaké kontakty, uměli jsme poslouchat i rádio, dokonce i některá cizí. A hlavní byly ty kontakty.“

  • „Mě dokonce, když mě vyhazovali, tak na mě předseda stranické komise pokřikoval: Ne, abys šel k lopatě, to bychom považovali za provokaci. Ale já to už měl předtím domluvený. Oni mi nabízeli, a snad by mi to i zařídili, abych šel pracovat do Kbel na národní výbor jako nějaký čičmunda. Houby. Když k lopatě, tak k lopatě. Tam nás bylo tak deset vyhozených. Parta jak řemen, která si mohla i dovolit, když všichni tehdy chodili povinně na prvního máje s praporama, tak Padrunkova parta ne. K tomu nás nikdo nemohl donutit.“

  • „Taky jsem jednu chvíli s kamarády ze čtyřiadvacátého ročníku ty zákopy kopal. Že se vykopají, aby... protože tehdy byly denně poplachy. To byl takzvaný malý poplach, to jste si mohl v devět ráno řídit hodinky. To znamenalo jenom: Pozor, blíží se nepřátelská letadla. Ale ještě se pracovalo. O dvě hodiny později byl velký poplach, kdy se opustila fabrika a utíkalo se z fabriky. A už jsme se taky nevrátili, protože nálet sice trval dejme tomu dvě hodiny, ale pak nějakou dobu ho neodpískali, tak už nestálo za to se vracet. Ani nikdo nekontroloval, jestli se vrátíme nebo ne.“

  • „Já jsem byl přijat do rozhlasu jako vyloučený (komunista). Náhodou se to dozvěděl pan Mikoláš (správně Miloš) Marko, kterej byl tím, kdo byl šéfem rozhlasu, když jsem sem jako vyloučenej byl přijat, ale už byl na odchodu. Ale dozvěděl se a bylo mu to velice nemilý, že si někdo mohl dovolit přijmout z KSČ vyloučeného – z politických důvodů, ne že bych byl někde něco ukradl nebo znásilnil holčičku... Taky se s tím nevyrovnal.“

  • „Rozhlas a televize i těm nejprimitivnějším partajním mocipánům... byly pro ně důležité. To věděli, že kdo má média v rukou... takže jim to nebylo jedno. Vedení partaje podle mě dlouze vybíralo, kdo může a kdo nemůže být ředitelem rozhlasu. A že by to měl bejt člověk, kterej prošel rozhlasem třeba na stáži ve Francii nebo v Anglii, ale dokonce i v Moskvě, to nebylo tak důležitý jako dělnickej původ. A služba KSČ, to znamená kývání na cokoliv, co se momentálně nesmí.“

  • „Ten příslušnej pracovník odborů z Dolu Vrbenský, který byl v nejtěsnějším kontaktu se mnou, vyzval, že by potřebovali posílit údržbářský stav. A přihlásil se Arnošt Lustig, to jméno vám určitě není neznámé, a jeden z dalších židovských kluků. Já jsem tedy k tomu mlčel, ale vzal jsem si bokem toho Piži Weinera, my jsme mu říkali Piži, on si to přízvisko přinesl z toho koncentráku. Já jsem mu ale říkal Bédo, to bylo jenom mezi nima. Já říkám: ‚Bedřichu, považuješ za správný, že ten Arnošt, o kterém se ví, že než ho dali do koncentráku, že se učil krejčím, že se přihlásí jako údržbář? Není to trochu podfuk, jenom aby se ulil z té manuální práce, že bude jenom takhle chodit s tornou?‘ A ten mě poctivě vyučil, to byla první lekce proti mému antisemitismu: ‚Karle, já vím, že to dobře myslíš, ale máš ty představu vo tom, co třeba ten Arnošt prožil?‘“

  • „Prostě bylo podezřelý, že přišel Marko, kterej už byl odvolanej jako ústřední ředitel rozhlasu, s dvěma nebo třema estébákáma. Totiž jeden z těch strážných, co v rozhlase byl, ho poznal jako estébáka, jinak oni se nepředstavovali. Tak to bylo znamení, že holt jde do tuhého. Tak jsme to vyřešili tak, že z lidí, kteří byli k dispozici – z toho hlediska, že byli jsme přítomní a měli jsme navzájem k sobě důvěru – se ustavila taková trojka, která fakticky rozhodovala o tom, kam by se ten rozhlas vydal. To byl Jirka Kmoch, Igor Kratochvíl a já. My jsme samozřejmě nechtěli, a to jsem zejména já doporučoval, abychom si nepočínali nějak uzurpátorsky, takže jsme jenom jim neumožnili, aby mohli rozhlas řídit.“

  • „Hodík ještě tu poslední službu těm svým zákazníkům prokázal, že ty hvězdy, které vyfasovali... to byla jeho iniciativa, nevím, jestli to měl někdo jinej... tak že ty hvězdy jsme vypodšívkovali. A dalo to velkou práci. To byla služba toho Hodíka, že tím, že to mělo podšívku, on si ji (ten dotyčný) mohl jenom připíchnout. Zespodu za tu podšívku. Vytáhnout špendlík a použít jinde. Kdežto jinak, když ji nevypodšívkoval, tak se to jenom zahnulo a měli s tím ti Židi (větší starost)... Ono je to teda naneštěstí tak moc dlouho netrápilo. Ale tohle se mi od toho Hodíka líbilo. Aniž by to samozřejmě účtoval, to ne. Protože někteří ještě stačili k Hodíkovi zajít, aby jim ten jeden oblek malinko zúžil, protože oni za tu dobu taky některý spadli o deset kilo. Jak vám říkám, ti jeho zákazníci, to byli ředitel Kurzweil, ředitel Schwarzkopf, prokurista, inženýr... no kdo si mohl taky zakázkovou krejčovinu první třídy dovolit.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, 12.10.2015

    (audio)
    délka: 01:39:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměťová stopa
  • 10

    Praha, 12.10.2015

    (audio)
    délka: 01:39:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 11

    Praha, 04.08.2015

    (audio)
    délka: 07:17:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 12

    Praha, 15.10.2015

    (audio)
    délka: 02:06:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Místa paměti
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako dělník jsem se živil déle než všichni dělničtí prezidenti

dobový portrét výřez.jpg (historic)
Karel Lánský
zdroj: Dobová - archiv pamětníka, současná - Eye Direct

Karel Lánský se narodil jako Karel Landštofl 6. července 1924 v obci Staňkov u Domažlic. Otec o rodinu nejevil zájem, a pamětník proto vyrůstal v chudých poměrech jenom s maminkou a mladším bratrem. V roce 1939 odešel do Prahy do učení ke strýci krejčímu. Několik dnů potom, co v létě 1943 dostal výuční list, byl totálně nasazen v pražské Waltrovce (Walter Motors). Poslední dny války prožil pracovně na letišti v Ruzyni. Zúčastnil se Pražského povstání a 1. června vstoupil do Komunistické strany Československa. Po válce studoval na nově založené Vysoké škole politické a sociální, ale už v průběhu studia začal také pracovat na Ústředním výboru ČSM. Později pracoval v Českém svazu tělesné výchovy a po vojně nastoupil do tiskového odboru ÚV KSČ. V roce 1961 byl se skupinou osmi komunistů z tzv. skupiny kolem Klementa Lukeše vyloučen pro kritické postoje vůči KSČ. Pracoval v té době jako dělník. Jako nekomunista se v roce 1968 na jaře stal zaměstnancem Československého rozhlasu. Ve dnech sovětské okupace v srpnu toho roku patřil ke skupině lidí, kteří zabránili, aby rozhlas převzali kolaboranti, a prakticky ho po několik dní řídil. Poté musel z rozhlasu odejít. Opět se živil jako dělník, v roce 1989 našel místo na ÚV ČSTV. Po pádu komunismu opět krátce pracoval v rozhlase jako ředitel zahraničního vysílání. Je ženatý, má jednu dceru. Žil v Praze. Stal se spoluautorem knihy Rozhlas proti tankům. Karel Lánský zemřel 25. ledna roku 2019.