Josef Lacek

„Bratr, ten nevlastní, mi říká: ‚Když sníš tu polévku, do rána vyhoří škola.‘ Nechtěl jsem jíst. Večer jsme nemívali žádné maso a podobně, jenom polévku od oběda. Tak se u nás jedlo. A bratr mi říká: ‚Když sníš ten talíř polévky, škola vyhoří.‘ Jenomže ráno jsem vstal, utíkal jsem se podívat a škola stála. ‚Málo jsi snědl,‘ říká bratr. To byla jedna z věcí, která začala můj život vybarvovat. A další případ se stal, když jsem byl už jako levák v měšťance. Chodili se na mě dívat, jak dělám všechno levou rukou. A tím jsem se pozdvihl. A dostal jsem se v té měšťance na páté nebo šesté místo ve třídě.“

„Z dětství mám nejstarší vzpomínky na to, jak jsem chodil do školy, jak mi začali říkat krchňo a jak mi přivazovali ruku k lavici provazem. Akorát když jsem potřeboval na záchod, na malou nebo velkou stranu, tak mě rozvazovali. V tu ránu jsem ze školy prchnul.“ – „Proč vás přivazovali a proč říkali vám krchňo?“ – „Protože jsem všechno dělal levou. A to byla už doslova nadávka, když mi říkali krchňo. Jak já jsem nerad chodil do školy! ‚Proč já jsem se vůbec narodil, když musím do té školy chodit,‘ jsem říkal.“