Rudolf Kvíz

"Prohlídku jsem měl v Praze i ve Štolmíři, kde bydlela ještě v té době moje matka. Ty tajné úkoly se jmenovaly ANALÝZA a DIAGRAM, vždycky v tom svazku je to psané verzálkou, velkým písmenem, tajné úkoly nebo sledování korespondence, odposlechy… Oni se dozvěděli od práskače z mého zaměstnání - bylo to o pololetních prázdninách - kdy moje žena pojede s dětma za rodičema a věděli, že já každý pátek jedu z Prahy na celý víkend za matkou do Štolmíře. Vyčíhli si to a udělali prohlídku bytu. Trošku zplakali nad vejdělkem, protože jak se píše v té zprávě o prohlídce, zjistili, že tam nejsou zátaže na oknech. Buď se praly, nevím, prostě byly pryč. Oni, protože to potřebovali dělat za tmy, večer, si nemohli zatáhnout okna a ze všech protějších oken ze všech stran, severní i jižní, tam bylo z ostatních baráků vidět. Museli se tam plížit s nějakou baterkou mezi těma knihovnama a šuplíkama a co si tam našli, museli nanosit doprostřed bytu, kde byla koupelna a kde bylo jediné místo, kde mohli rozsvítit. To jim dělalo problémy a pokládali tu akci za neúspěšnou."

"Viola byla taková oáza i v té normalizaci. Jako tou oázou byl třeba rozhlas a literárně dramatická redakce v rádiu. Čili i v těch nejhorších dobách normalizace byli v rádiu slušní lidé, kteří samozřejmě že tam museli občas dát nějakého autora při výročích, který konvenoval s režimem komunistickým, ale tam byli slušní lidé. Zároveň i v té Viole naštěstí ještě měli výborného ředitele restaurací a jídelen, pod které Viola spadala, jmenoval se Majer, a to byl velmi přístupný člověk. I když pochopitelně to musel být člen strany, když byl ředitelem restaurací a jídelen celé Prahy nebo Prahy 1. Byl ale nakloněný tomu, co Justl provozoval ve Viole. A pochopitelně i když ve Viole v dramaturgii musely být nějaké úlitby výročím režimu, tak pořád to byl velice slušný podnik. Dokonce to bylo místo, kde se potkávali lidé, kteří byli různě povyhazovaní z kultury, z redakcí a podobně, tak se tam dopoledne scházeli na kafe a kecali. Toho jsem se taky zúčastňoval."

"Báseň Na postupu, to je takové krédo. Nejen krédo Holanovo, ale takové krédo životní. Já to nebudu moc recitovat, já to budu jenom říkat: 'Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. A přece z jeho nebezpečného bytí zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc několik jeho znamení. A v nich věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…'“