Jiří Kupilík

* 1936

  • „Komunisti mě potřebovali dostat z baráku, aby nebyla další pracovní síla, aby naši byli nuceni vstoupit do JZD. Bylo jasné, že mě doma nebudou chtít nechat, takže já jsem se v tom roce 1951 šel učit strojním zámečníkem do Holýšova. V té době to byly Strojírny Holýšov, později Autorenova Holýšov, kde asi po půl roce ty strojírny změnili a udělali tam opravnu autodílů. Vyráběly se tam karosérie a motory autobusů. Tam jsem se učil zámečníkem. Po roce učení nás dva vybral podnik a poslal na závodní stipendium studovat průmyslovku do Plzně. Udělal jsem přijímací zkoušky, ale na školu mě nevzali kvůli mému třídnímu profilu. Já jsem byl v podstatě třídní nepřítel. Tehdy byl ještě tvrdý komunismus. Takže přijímačky jsem udělal, ale na školu jsem se nedostal. Ale naši tehdy – a to dneska beru jako oběť od otce i od matky – vstoupili do JZD, jinak jsme předtím pořád soukromničili, sami hospodařili. U nás na vsi tehdy zapracovala strana a vláda. Když se dozvěděli, že už jsme se tedy do toho JZD dali, napsali na tu průmyslovku petici. A já jsem v roce 1952, asi pět dní po začátku školního roku, nastoupil na Střední průmyslovou školu strojní v Plzni v Engelsově ulici.“

  • „Měli jsme velký dvůr. Ke konci války u nás měli Němci dvě auta plná munice, která byla zaparkovaná pod naší kolnou. Tehdy, když už byli Američani na postupu, sledovali z letadla, kde se ti němečtí vojáci pohybují, to letadlo jim udávalo cíl. Takže jsme dostali dva šrapnely přímo na dvůr. Naštěstí to netrefilo barák, kde jsme bydleli. To kdyby vybuchlo, tak to zlikvidovalo nás i všechno ostatní… Byly tam dvě velké ďoury v zemi, kde ten šrapnel vybuchnul. Měli jsme takový vysoký, patrový, zděný slepičník, půlka toho hořejšku byla stržená. Vím, že jsem byl tehdy v předsíni - my jsme říkali ‚v domu‘ - a ta tlaková vlna mě tam vzala a narazila mě na zeď. Honem jsme se šli schovat do sklepa - u nás se říkalo ‚do lochu‘ - kde jsme přežili tu dobu, než střelba utichla.“

  • „Měli jsme dvacet dva hektarů polí a lesů. Lesů dva hektary a polí a luk dvacet hektarů. Já jako malý kluk jsem zemědělství moc nemusel, protože jsem na ně zanevřel. Už v těch deseti letech, co jsem chodil v Domažlicích na střední školu, tak jsem musel pomáhat. Zatímco naše zemědělství bylo celkem veliké, mechanizace veliká nebyla. Měli jsme dva páry koní a ostatní dobytek. Až v pozdější době jsme měli samovaz, jinak žádný traktor, kombajn, to neexistovalo. Všechno se dělalo v podstatě koňmi, všechno ručně, takže jsem musel pomáhat. Když jsem přišel ze školy, měl jsem na stole papír se slovy: ‚Oběd máš v troubě. Až se najíš, přijď za námi na Kaménku.‘ To bylo jedno z polí. Když jsem se chtěl jít v létě vykoupat, tak jsem musel vzít kolo – u nás v rybníce, to byl takový kačák, takže tam to nešlo – a jezdil jsem s kamarády do Nového Dvora. To bylo asi kilometr a půl od Spáňova, kde byl takový celkem hezký rybník. Vyjet jsem mohl až tak v osm, v devět hodin večer. V neděli bylo samozřejmě volno, protože u nás na Chodsku bylo tehdy všechno založeno dosti církevně, čili neděle se světila. O nedělích se nedělalo, to nikdy, jinak celý týden od pondělka do soboty, to byla samá práce. Takže já jsem znal akorát školu a pak jsem znal práci. Byl jsem v podstatě nejstarší, a tak jsem musel pomáhat.“

  • „Převeleli mě do Roudnice nad Labem k muzice. Tam bylo Vojenské politické učiliště Josefa Hakena, kam docházeli posluchači na dvouroční kurz. Byli to politruci, kteří vyšli jako poručíci. Na půlroční kurzy tam byli vojenští papaláši od majora výš. Ale tam to byla paráda, protože to bylo v lobkowiczkém zámku. My jsme bydleli v takovém baráčku na zahradě a chodili jsme se stravovat přímo do zámku. Byla tam velitelská rota, kde byli pomocníci v kuchyni, stráž a hudba. A my jsme jako záklaďáci chodili do jídelny v těch zámeckých prostorách. A protože tam byli ti vojenští potentáti, tak my jsme se jejich zásluhou měli jako baroni. Obsluhovaly nás servírky. Nandávaly nám jídlo a servírovaly nám ho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 15.06.2022

    (audio)
    délka: 01:56:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče kvůli mým studiím učinili velkou oběť a já jsem jim za to neskonale vděčný

Fotografie Jiřího Kupilíka z vojny
Fotografie Jiřího Kupilíka z vojny
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Kupilík se narodil 8. března 1936 ve Spáňově u Domažlic do zemědělské rodiny. Měli dvacet dva hektarů polí a lesů, takže už od útlého věku musel jako nejstarší z dětí rodičům pomáhat. Byl vychováván v křesťanské víře, s láskou k tradici i muzicírování. Pamatuje na bombardování Plzně ke konci války, na německé vojáky stahující se přes Klatovy i cestu vězňů vedoucí z koncentračních táborů. Krásným zážitkem pro něj byl příchod amerických vojáků. Po ukončení obecné školy v Koutu na Šumavě a střední školy v Domažlicích nastoupil v roce 1951 do učebního oboru strojní zámečník do Strojíren Holýšov. Výměnou za vstup rodičů do jednotného zemědělského družstva (JZD) mohl pokračovat ve studiích na Střední průmyslové škole v Plzni. Dne 1. června 1953 zažil demonstraci proti měnové reformě v Plzni. Po studiích se na umístěnku dostal do pražské mrazírny se závodem v Kladně, kde nastoupil jako chlaďař provozu. Velkou část vojny si odsloužil u vojenské hudby na lobkowiczkém Zámku Roudnice nad Labem při Vojenském politickém učilišti Josefa Hakena. Po návratu z vojny roku 1958 nastoupil do Škody Plzeň jako konstruktér válcoven, pokračoval jako inspektor výstavby a jako obchodní vedoucí v engineeringu. Dne 29. prosince roku 1963 se oženil, s manželkou vychoval dvě děti. Rok do okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byl členem komunistické strany. Působil ve zdejším symfonickém orchestru, Souboru písní a tanců Škoda Plzeň a dalších souborech. Jeho bratr Václav Kupilík byl zakladatelem Mrákovské dudácké kapely. Po odchodu do důchodu v roce 1996 pomáhal druhému bratrovi s podnikáním. Manželka podlehla v 58 letech vážné nemoci, a tak je už dvacet let sám. Věnuje se potomkům, poslouchá hudbu a rád tráví čas na chalupě v Mladoticích.