Wolfgang Kupferschmidt

* 1938  

  • „Když jsme přecházeli z Nových Domů k Röllmühle v zimě, byl tam hostinec, dodnes ještě stojí. Tam se matka poprvé ptala, kde je Röllmühle. Uvnitř svítilo světlo, byli tam pašeráci, zastavovali tam. Dvakrát mého otce při pašování chytili. Jenže to byl rozdíl, kdo ho chytil, jestli to byli vojáci, nebo celníci. Vojáci byli nebezpeční, celníci mu jenom něco sebrali. Jeho chytili celníci. Jednou nesl ubrus a dvanáct ubrousků, a tak mu vzali jeden ubrousek. To ostatní si mohl odnést. Podruhé ho načapali s ložním prádlem, a tak mu sebrali povlečení na polštář. Ostatní přinesl na Röllmühle. Jinak tam býval v lese čilý provoz. Lidé se setkávali a varovali se. Z Hazlova na Röllmühle to bylo dvacet kilometrů.“

  • „Bylo to dost náročné, protože to bylo v zimě, bylo chladno a vůbec jsme nevěděli, kde Röllmühle je. Bylo velké štěstí, že cestou jsme zahlédli ženu, která vykukovala z okna, a ta nám poradila, že za viaduktem máme jít doleva. Tak jsme šli, ale Röllmühle jsme pořád neviděli. Tak jsme si tam odpočinuli a matka šla do údolí, byla tam zatáčka. Tak za ni zašla a uviděla světlo. Byla to velká náhoda, otec se právě vracel z Hazlova. Přenášel věci přes hranici. A teď musel v noci ještě zajistit koňský povoz. Třikrát jsme jeli do Nových Domů a zpátky k Röllmühle. Dospělí přenášeli věci za domy na silnici. Stará paní Pecherová, Mariane Wonka a já jsme mohli na Röllmühle zůstat. Mohli jsme spát, zatímco ostatní chodili až do rána.“

  • „Na radnici byli lidé vyslýcháni a biti, slyšel jsem to. Byl to pořádný hluk, křik. Když začal, strýc mě ihned odvedl dovnitř do domu. Když o tom mluvím, musím říct, že jsem to tehdy viděl dětskýma očima. Poměr dítěte k tomu, co se dělo, tak zůstane v paměti. Když se na to člověk dívá zpětně jako dospělý, všechno je najednou mnohem menší. Ale to, co jsem tehdy slyšel, to jsem prostě slyšel. Byl tam jeden člověk, který zrazoval lidi. Jmenoval se Ebert. Měl vojenskou čepici a byl nepříliš vysoké postavy. Vždycky, když vycházel z radnice, dívali jsme se, jakým jde směrem. A ke komu tak asi může jít? K těm, nebo k těm? A když potom tito lidé zmizeli, bylo jasné, že jsme měli pravdu. To on je udával.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 10.09.2019

    (audio)
    délka: 02:12:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem se na tento rozhovor chystal, vzpomínky jsem si sepsal. Konečně se mi ulevilo!

Wolfgang Kupferschmidt
Wolfgang Kupferschmidt
zdroj: Post Bellum

Wolfgang Kupferschmidt se narodil 24. května 1938 v Nejdku. Jeho otec pocházel z Mostecka, dědeček z matčiny strany byl ředitelem nejdecké měšťanky a babiččina rodina provozovala velkoobchod s paličkovanými krajkami. Za války musel jeho otec narukovat, a proto trávil malý Wolfgang dětství hlavně s prarodiči. Když v květnu 1945 válka skončila, jejich byt obsadili Rusové a zřídili si v něm svou komandanturu. V červnu 1945 byli prarodiče zajati a odvlečeni neznámo kam. Wolfgang byl svědkem dění v poválečném Nejdku, kde setrvával až do konce roku 1945. Dne 19. prosince 1945 se mu ve společnosti matky a dalších rodinných přátel podařilo odejít do Německa, kde na ně již čekal otec. Rodina se usadila v bavorském pohraničí, v bezprostřední blízkosti hranice s Československem. Po dokončení školní docházky se pamětníkovi podařilo získat místo v bance a stát se bankovním úředníkem. S malou přestávkou vykonával toto povolání po celý život. Se svou ženou má dva syny. Dlouhá léta se angažoval v Sudetoněmeckém landsmanšaftu, a to až do doby, než mu to zdravotní komplikace znemožnily.