Jaroslav Kulíšek

* 1953  

  • „Vyjížděli jsme z vesnice Sabchota Chai a projížděli jsme kolem hřbitova. Už jsme se vrátili z té patroly a já jsem zrovna seděl v tom transportéru. Proti mně seděla ta tlumočnice a já tam najednou vidím deset chlapů se samopalem, jak stáli u těch hrobů, zakuklení a míří na nás. Já říkám té tlumočnici: ,Míří Vám na hlavu.' Teď se spustila střelba a ta kulka se zaryla přímo do toho skla, kde měla hlavu, protože to bylo neprůstřelný. Teď my jsme jeli po ráfcích, měli jsme prostřílený pneumatiky, ta střela žádná neprošla. Tak já jsem byl u radiostanice, okamžitě jsem volal, že jsme se dostali do přestřelky. Dostali jsme se na nejbližší check point a tam jsme se rozhodli, že vyměníme pneumatiky z těch transportérů. Tak jsme je vyměnili. To museli tři chlapi. To váží sto sedmdesát kilo a nepoznali jsme na první pohled, že jsou prostřílený. Až teprve jsme je dali na ten transportér, tak klesl...“

  • „V armádě to dost vřelo. Tam se to asi vymklo z rukou, protože armáda byla určená pro tu vnitřní úlohu, jak se tehdy říkalo. Nejenom proti tomu vnějšímu nepříteli, ale i pro tu vnitřní úlohu. Protože to už byly předurčený úlohy. To byla třeba akce Kámen žula. Třeba náš pluk v této akci vyčleňoval stovku vojáků pro Plzeň, kdyby došlo k nepokojům obyvatelstva. Třeba slánská divize vyčleňovala pro Prahu. To už byly přesně vyčleněné jednotky, počet vozidel a vojáci zase museli být vybraní. Když se to stalo, tak my jsme věděli, že půjdeme na Plzeň. Takže armáda měla vnitřní kontrolu. Ovšem 17. listopadu se to v té armádě zhroutilo, protože ti důstojníci nebyli schopni... Bylo to všechno v rozkladu. A došlo třeba, že 49. pluk se vzbouřil. On byl tehdy na cvičení. To si vzpomínám, že se to řešilo. Velitele pluku zbavili funkce, že to nezvládl, a ti vojáci prostě odmítli cvičit. To bylo v zimě na VVP Hradiště. Takže ta armáda, když byla deklarovaná, že by byla připravená tu úlohu splnit, tak by k tomu nedošlo.“

  • „Operačním dozorcem měl být v té době jeden maďarský důstojník. A on mi řekl: ,Hele, já jedu za kolegou. Nevzal bys tu službu za mě?' Říkám: ,Není problém.' Tak jsem nastoupil do služby. Řidičem hotovostního vozidla byl švédský major, protože tam musí být vždycky nějaké vozidlo připravené. Služba probíhala v klidu, ale první, co mě ráno zarazilo, že tam byl jeden gruzínský bezpečnostní strážník, který to tam měl za úkol hlídat, protože my jsme neměli zbraně, ani jsme je nesměli mít jako pozorovatelé. Aby to nenavazovalo, že je tam nějaká vojenská přítomnost. On za mnou ráno celej vyděšenej přišel a říká mi, že má nemocnou manželku. Že mu volali, že musí jít okamžitě domů, že se něco stalo. Ale že za něj bude náhrada. Oni se v devět hodin střídali. Tak já jsem říkal: ,Dobře, ty dvě hodiny, ať jde.' On zmizel a najednou obrovská střelba ze samopalů. Říkám si, co se to děje. Teď vykouknu a vidím, jak po schodech běží Gruzínec se samopalem. Tak okamžitě k telefonu informovat o situaci. Volám Suchumi. Ráno, protože se ti dozorci holili nebo něco, tak mi nebrali telefon. Vběhl do toho a rozbil mi ten telefon tou pažbou, vyrval mi to sluchátko, dal kalašnikov k hlavě a říkal: ,Tak jdeme!'“

  • „My jsme třeba vyšetřovali jeden mimořádnej incident ve vesnici, kdy vybuchla protipěchotní mina a urvala nohu jednomu tomu zemědělci. Tak nás ten velitel sektoru poslal, co se tam stalo. Kde jsou miny, že tam nikdy nebyly. Tak jsme tam přijeli, udělali jsme plánek a fotili ten důlek a tu branku a zjistili jsme kuriózní situaci, že ten zemědělec, co mu to urvalo tu nohu, tak našel minu na poli, když oral. Teď to uvažování toho člověka. On vzal kámen a bouchal do ní. To nám potom říkali ti sousedi a jeho manželka. Jestli je funkční ta mina. Kdyby byla, tak je to jasný. Tak ona nevybuchla. Tak on si ji ještě dal na ten chodník a tím vozíkem s tím koněm ji přejížděl. Tak si říkal: ,To je nějaká divná mina. Nevybuchuje.' Tak si ji vzal domů, dal si ji do kredence, jak měl tu večeři. A teď dostal nápad, že bude strašit zloděje, kdyby mu někdo šel krást dobytek. Tak ji natáhl u toho chléva, jak měl branku, a natáhl tam drátek. Nastražil to tam, kdyby šel zloděj, aby se vyděsil. V noci pršelo a on ráno, když se probudil, tak si vzal ty gumáky, jak měl urvanou tu nohu, tak ten gumák tam ještě ležel u té díry a plno krve. Vzal si ten plášť a začal nadávat, že prší a kouká na tu minu a říká: ,Všechno se to dnes nějak pokazilo. Ani ta mina nevybuchá.' Šel k tý mině, a jak byl vzteklej, tak do ní kopnul a ona vybuchla a urvala mu nohu. Jak se to vyšetřovalo, jak se to stalo, tak ten expert na ty miny říkal, že ta mina, jak byla v té hlíně, v tom jílu, tak byla deaktivovaná, a když s ní manipuloval, tak byla nečinná. A v noci jak pršelo, tak ta voda vyplavila z té miny jíl a ona se stala funkční. Takže on ráno jak šel a kopnul do ní, tak ona bouchla.“

  • „Tak nás naložili. Jeli jsme přes to Zugdidi, přes to město. Oni pořád stříleli do vzduchu z těch oken. Teď mi hodil zásobník a říkal: ,Pásku! Pásku!' Tak jsme začali páskovat a teď jsem viděl, že se tam mihlo nějaké policejní auto, ale neměli odvahu nás pronásledovat. A když jsme vyjeli za to město, tak tam zastavili nějakého gazíka a byla tam nějaká bouřlivá diskuse. Pochopil jsem, že potřebovali další vozidlo. Že chtěli to vozidlo vzít, ale ten místní se vehementně bránil, že ho nedá. A oni ho nechtěli okrást, aby neztratili podporu, protože nechtěli vypadat jako banditi, tak ho nechali být. Zavedli nás do takové vesnice, ta se jmenovala Džichaskari, do domu toho starosty. Tam vlála ta gruzínská vlajka a tam byl ten Goča Esebua, ten velitel, a ten nám řekl, že nás zajal a že pravděpodobně budeme zastřeleni a že bude vyjednávat s OSN a vládou o situaci, která v Gruzii nastala, že se prostě snaží svrhnout Ševardnadzeho. To bylo divoký.“

  • „Propustili i toho Švéda, ale já jsem si to trochu zkomplikoval, protože oni začali vyjednávat s tím zástupcem, se Surym Schoniou, ten plukovník tajné policie, a on chtěl hlavu toho velitele Goči Esebuy. Tam byla podmínka. To mi došlo, že něco pečou. Gruzínci jsou na tohle mistři. Tak tam asi byla podmínka, že vydá toho velitele a ostatní budou propuštěni a tím to skončí. Ten velitel byl dost chytrej, tak se to domákl a utekl. Já když jsem ráno zjistil, že velitel není, tak jsem šel na záchod a hlásil jsem to radiostanicí, že ten Goča Esebua utekl a ten strážný mě chytl, trochu se mnou cloumal, že mě zastřelí. Okamžitě mně zase dal tady samopal, že budu hned zastřelen. A ten další říká: ,Hele za chvíli přijdou novináři. Bylo by tady plno krve. Zavřeme ho do vedlejší místnosti.' Tak mě tam zavřeli do vedlejší místnosti, zamkli. A já jsem koukal na ty mříže a tam byl ten českej zámek. Takovej ten malej visací. Já jsem měl tu rybičku, tak jsem to vydloubal, zjistil jsem, že je snadno rozebíratelnej, tak jsem ho rozebral. Zkusil jsem mříže, že jdou roztáhnout. Tak dobrý. Lehl jsem si na tu postel a on chodil kontrolovat. Za třicet minut se přijde podívat, koukne, aha dobrý, zavřel dveře a já už jsem neváhal, otevřel jsem a vyskočil. To bylo zrovna na tom místě, kde nepřiléhala silnice, kde bylo hodně lidí vzadu. Tam bylo asi pět metrů, než jsem se dostal k tomu kukuřičnýmu poli, co tam měli. Tam jsem vlezl, prošel jsem tím kukuřičným polem do čajové plantáže, tam jsem se schoval a byl jsem pryč. A než oni to zjistili, že jim chybí chlap, už bylo pozdě. Takže je to taky dost zostudilo, že jsem jim utekl. Protože na Kavkaze, tam se neutíká. Tam je zvyk, jak v Itálii, když oni mají toho rukojmího, tak on je jakoby hostem. A když jim uteče, tak jim dá najevo, že s nimi byl nespokojen.“

  • „Oni nám první tu vysílačku vzali, pak nám ji Goča Esebua dal, ať kontaktujeme svého velitele sektoru, ať mu řekneme, v jaké jsme situaci. I ten satelitní telefon mi dali. A teď říká: ,Volej svému ministrovi.' A já jsem ale neměl žádné telefonní číslo, kam volat, protože všechno jsem to měl napsané na papírku a ten jsem tam nechal. Takže Uruguayci mohli hned zavolat, ti to měli u sebe, a mně dali to číslo do Moskvy na velvyslanectví. Tak já jsem tam na tu ústřednu volal a říkám té paní, že jsem tady ve složité situaci, ať mě přepojí na toho velvyslance, že jsem na Kavkaze a že jsem se dostal do zajetí a potřebuju tu situaci vyřešit. A ona říká: ,Nadechněte se.' Tak já říkám: ,Dobře.' ,Počítejte do deseti.' Tak já jsem počítal. A ona říká: ,Tak co jste chtěl?' Já říkám: ,Potřebuju spojit s panem velvyslancem.' Buch. Zaklapla to. Protože oni na té ústředně předpokládali, že jim volá nějaký blázen. Tak volám zase znovu. ,Paní, já se Vám snažím vysvětlit, jaká je tady situace. Kdybyste mě spojila s panem velvyslancem.' Tak zase říká: ,Nadechněte se, počítejte do deseti.' A zas to zaklapla. Pak když už to bylo ve zprávách a volal jsem potřetí, tak už věděla a okamžitě mě spojila.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Olomouc, 05.05.2018

    (audio)
    délka: 02:40:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 9

    Olomouc, 30.06.2012

    (audio)
    délka: 03:10:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Unesen gruzínskými povstalci

Jaroslav Kulíšek s dcerou
Jaroslav Kulíšek s dcerou
zdroj: VLK, D., Týden v zajetí. Dramatický útěk českého pozorovatele OSN Jaroslava Kulíška. Praha: DUEL, 1998.

 Ing. Jaroslav Kulíšek se narodil v roce 1953 v Krnově. V škole se při náboru dobrovolně přihlásil do Československé lidové armády. U armády Jaroslav Kulíšek vystudoval VVS PV LS Vyškov (1977) a VAAZ Brno (1985) a Integrované školy nizozemských královských ozbrojených sil NIAGOS (1999). Sloužil jako důstojník u štábu v několika bojových jednotkách a na několika různých místech. V Československé lidové armádě dosáhl na hodnost velitele roty. V roce 1996 bylo při reorganizaci armády zrušeno jeho místo. Hledal náhradu a z existenčních důvodů se přihlásil také do misí jako pozorovatel a na toto místo byl nakonec přijat. Jako pozorovatel OSN byl poslán do Gruzie, kde měli za úkol sledovat dodržování mírové smlouvy mezi Gruzií a Abcházií. V roce 1998 byl v Gruzii u abcházských hranic unesen povstalci a několik dní společně s dalšími pozorovateli OSN držen v zajetí. Po sedmi dnech se mu podařilo ze zajetí uniknout. Na misi OSN se do Gruzie ještě na rok vrátil v roce 2000. Zúčastnil se také několika dalších misí. Velel celému kontingentu v bývalé Jugoslávii, byl účastníkem mise EUFOR RD CONGO a výcvikové mise v Iráku. Dnes bydlí v Olomouci a pracuje jako občanský zaměstnanec na Ministerstvu obrany.